Vozový park
Co se týče cisteren, měli jsme Tatry, ale jinak to byly staré trambusy, Žuky či Robury. To bylo kolem roku 1978.
Samostatnou kapitolou byly Robury sloužící jako záchranářské vozy, ale spíše připomínaly železniční vozy. Když jsme zraněného člověka vezli na Sosnu kolem vysokých pecí, to si opravdu užil. V autě byl totiž cítit každý hrbol na cestě… A že jich bylo! Hlavně přes koleje. Postižený byl pak rád, že vůbec přežil převoz.
Čistota a pořádek
Každé ráno jsme dělali pořádek v depu a řidiči se věnovali autům. Jejich povinností bylo naftou natírat i ráfky, aby se leskly. Naftu brali přímo z nádrže jednoho auta s pěnou tak, že do ní ponořili pucvol.
Jednou jsme měli cisternu s pěnidlem odvézt na Slovensko, kde ho měli zlikvidovat. Byla to ale neskutečně agresivní chemie – doslova se zažírala do ventilů. Po zhruba padesáti kilometrech jsme museli zastavit. Důvod? Naftový filtr byl úplně ucpaný pucvolem.
Dnes už si člověk jen těžko představí, v čem tehdy hasiči vyjížděli k zásahům. V zimě jsme přes uniformu oblékali klasický prošívaný kabát. Nebyl určený jako ochrana proti ohni, ale pouze proti chladu. A jako by to nestačilo, součástí výjezdového stejnokroje byla i kravata – podle tehdejšího vzoru převzatého ze Sovětského svazu. Celé oblečení připomínalo spíš společenský oblek než zásahovou výstroj, a to jak střihem, tak materiálem.
Mimopracovní akce
Jako parta jsme fungovali i mimo práci. Vařili jsme guláše, vaječiny, ale i sadili stromky. Měli jsme hasičskou chatu v Tyře, kde akce většinou probíhaly. Jeden hasič tehdy daroval pozemek a jeho kolegové svépomocí chatu postavili. To bylo někdy v 60. letech. S odbory jsme organizovali i programy pro děti, pro celé rodiny pak dny otevřených dveří u nás v depu, oslavy výročí nebo setkání s bývalými zaměstnanci.
Zájezdy
Jezdívali jsme například darovat krev do Olomouce. Byl to zájezd, a navíc jsme měli plusové body do brigády socialistické práce (BSP). Mohli jsme sice darovat krev blíže, ale nám se to zamlouvalo takhle.
Zpáteční cestou jsme si vždy udělali na odpočívadle zastávku a na ohni pekli maso. Jednou jsme na parkovišti měli rojberku. Najednou přijeli policajti. Chvíli to vypadalo bledě, ale nakonec přimhouřili oko a nechali se pozvat. Po jídle odjeli s tím, že musí jet, protože jejich šéf je prý hrozný pes. Skoro jsme se váleli smíchy… Chudáci netušili, že v rojberce bylo i maso z psa.
Bývalo i veselo
Občas jsme si mezi sebou udělali i nějaký ten kanadský žertík. Jeden z kolegů jezdil do práce na motorce, jenže byl pořádný nepořádník. Parkoval ji pokaždé tak nešťastně, že překážela snad úplně všem.
Zrovna v té době jsme se učili pracovat s novou plošinou. Když už jsme trénovali její ovládání, „uklidili“ jsme i kolegovu motorku. Pomocí plošiny jsme ji vyzvedli na střechu hasičské základny a tam ji pěkně zaparkovali. Když si po směně přišel pro motorku a na obvyklém místě ji nenašel, nechápal. A když ji nakonec objevil na střeše, málem ho trefil šlak.
Požární sporty
Velkou součástí našeho života byly i požární sporty. Soutěžili jsme v klasickém požárním útoku, výstupu na věž, štafetě i běhu na 100 metrů s překážkami. Jako tým z werku jsme trénovali na Borku a objížděli okresní, krajská i republiková kola. Nejčastěji jsme soupeřili se státními hasiči, protože podnikové sbory se soutěží účastnily jen výjimečně. Dařilo se nám natolik, že jsme se hned třikrát probojovali až na republikové finále.
Na závěr
Vždy pro nás bylo důležité, abychom se z výjezdu vrátili všichni a zdraví. Také jsme si velmi cenili kolegů, kteří odcházeli do penze. Při jejich poslední směně vyjela všechna auta z garáží, zapnuli jsme houkačky, ostatní hasiči nastoupili do špalíru a dotyčný odjížděl autem domů – do penze.
