Celý příběh začal zhruba před jedenácti lety. Víťa Mrázek vystudoval sportovní management a hledal uplatnění na trhu práce. Vyzkoušel toho více, pracoval například v realitní kanceláři nebo v bance. Moc ho to ale nebavilo.

„Zjistil jsem, že to prostě není cesta pro mne. Skončil jsem na úřadu práce. Měl jsem na účtu pár korun a neměl zdání, do čeho se pustím. A pak jsme s kamarádem vymysleli tento projekt. Do karet nám hrálo, že zrovna v té době lidé začali objevovat, že hamburgery mohou být i moc chutné a kvalitní,“ začíná své vyprávění.

Začínali z ničeho
Otevřeli si svou pět krát tři metry velkou budku u Stodoly. Víťa vymyslel logo a začali shánět peníze. „Od jedné známé jsem se dozvěděl, že existují dotace na nová pracovní místa. Tak jsem si zašel na úřad práce, ale tam hned namítli, že z gastra tu dotaci ještě nikdo nedostal,“ pokračuje Mrázek s tím, že ho to rozhodně neodradilo.
Chodil od kanceláře ke kanceláři, začal dokonce navštěvovat kurz pro začínající podnikatele.

„Byly tam samé budoucí kadeřnice, kosmetičky, no a já. A pořád jsem slyšel, že z gastronomie tam fakt nikdo nikdy neuspěl. Nakonec jsem se ocitl před komisí, které jsem představil svůj podnikatelský záměr. A uspěl jsem,“ usmál se.

Za dotační peníze si vybavil svou budku. A začal nabízet hamburgery. Často čelil otázkám typu – a hot dogy nemáte? Tak to brzo skončíte. „Dávali nám čtrnáct dnů, půl roku. A jsme tady deset let. Ano, začátky byly velmi těžké,“ pokyvuje hlavou.

Místní si získali kvalitními surovinami
Restauračnímu byznysu se učil za chůze. Pomáhala mu rodina, ale měl hlavně spoustu energie a nadšení. Hamburgery si od začátku vymýšleli sami. Cílem bylo mít otevřenou kuchyň, kvalitní suroviny i vlastní omáčky. Maso nakupují jen od lokálních farmářů. Housky neboli briošky jen od místních pekařů. I když, vybrat ty pravé, byla poměrně velká alchymie.

Postupem času se ukázalo, že i Třinečáci se s chutí zakousnou do vynikajících burgerů. A že jim dokonce propadnou.

„Z celého toho procesu bylo nejlehčí restauraci otevřít, a naopak nejtěžší zachovat si kontinuitu. Dnes máme i svou vlastní výrobnu, ve které si připravuje vše potřebné, včetně omáček, hranolků a zeleniny,“ říká Víťa.

Stěhování a rozchod se společníkem
V roce 2019 už byla malá budka pro provoz nedostačující, a proto podnikatel přesunul provoz do současných prostor. Zadlužil se, rozešel se svým společníkem a pustil se do další práce. „Nevěděl jsem, jestli sem vůbec někdo přijde. Naštěstí přišel,“ říká s úlevou.

Ale pak přišel covid. Víťa seděl v restauraci a přemýšlel, co bude dál. Ale pak se rozhodl, že to nevzdá. Do dveří dal lavici, vytvořil výdejnu a jelo se dál. Začal jídlo i rozvážet a zjistil, že to jde. Že ani koronavirus nevzal lidem chuť k jídlu.

Není burger jako burger
Kdyby měl srovnat, jak vypadal hamburger před 10 lety a jak vypadá dnes, začne právě u housky. Ta vypadala i chutnala jinak. Byla spíše typu housky, dnes je to lehce nasládlá brioška, která je lahodnější a k masu se lépe hodí.

„Zkvalitnili jsme mletí i úpravu masa. Omáčky jsou o poznání lepší. Máme i sofistikovanější objednávkový systém, jídlo si lidé mohou objednat on-line,“ popsal Víťa.

Na otázku, jaké má plány a cíle, chvíli váhá. A pak jen řekne: „Aby u nás lidem chutnalo. A aby chodili. Nic víc vlastně nechci.“