Dále fandí třineckým Ocelářům, hraje hokejbal, režíruje ochotnické divadlo, je aktivním členem sboru dobrovolných hasičů, každou neděli si zahraje fotbal se svými farníky. Nebo se věnuje Nippon (tradičnímu) japonskému Jiu-Jitsu. Přesto si našel čas pro rozhovor pro Třinecký hutník.
Jak jste se do Horní Lomné dostal?
Začínal jsem studovat filozofii v Poznani, potom následovala teologická studia v Krakově v Řádu bosých karmelitánů. Poté jsem působil devět měsíců v německém Mnichově. V té době přišly na řadu přesuny otců a já dostal na výběr, jestli chci jít do Česka, nebo Polska. Protože v České republice je kněží nedostatek, rozhodl jsem se pro Čechy. Přijal mě otec biskup František Lobkowicz a já putoval z Mnichova do Horní Lomné. Psal se březen 1998 a mě bylo 27 let.
Jak se vám zamlouvá samotná obec a okolí?
Místo zde je kouzelné. Původně se mi tady moc nechtělo, nyní je pro mě okolní příroda standardem. Údolí Lomné je dlouhé a má své neopakovatelné kouzlo.
Jak vycházíte s vedením Horní Lomné?
S obcí vycházím naprosto v pohodě. Tak tomu bylo a je po celou dobu mého působení. Vždy jsme našli společnou řeč, a když je potřeba, dokážeme si pomoci navzájem. Cítím to tak, že nespolupracujeme jen pro sebe, ale pro celek, aby v Horní Lomné vše fungovalo. Mě také může otec biskup jednou odvolat, přijde sem někdo nový, nebo nepřijde za mě žádná náhrada a obec se o kostel a faru bude muset starat sama.
Není tajemstvím, že jste fanouškem třineckých Ocelářů.
Vždy jsem věděl, že hokej existuje, ale nikdy mě nebavil. Navíc v Polsku je jen několik týmů, které hrají tamní nejvyšší soutěž. Zde mě k hokeji přivedla mládež, která mě začala brávat na třinecké Oceláře.
To ještě bylo ve staré hale. Tam jsem začal fandit, a když jsem měl narozeniny, mládež mi koupila dres Ocelářů – což bylo úplně jiné fandění. Pak jsem si pořídil šálu, čepici a další věci.
Posléze jsem se osobně poznal s Rostislavem Martynkem, který měl v Horní Lomné svatbu. Skamarádil jsem se i s tehdejším brankářem Martinem Vojtkem. Ten mi věnoval hokejku. Ocelářům fandím pořád, i když na hokej už nemám tolik času.
Zkoušel jste hokej hrát i aktivně?
V Horní Lomné hráváme hokejbal, a když je pořádná zima, mráz, děláme na hřišti kluziště na hokej. Občas jsme si byli večer zahrát na zimáku v Českém Těšíně. Já jsem brankář, chytám. A víte proč? Neumím bruslit. Ale mám veškeré vybavení a občas se podaří, že něco chytím. Ale hokejbal mám rád, to je skvělý sport.
Máte další sportovní aktivity?
Zhruba přes 25 let cvičím Nippon Jiu-Jitsu. Začal jsem se učit v polské Poznani. Před dvěma roky jsem to dotáhl na 5. dan, což je označení výkonnostního stupně. Tohle cvičení není o tom, že se něco naučíte a je to ve vás napořád. Stále musíte cvičit, aby vše mělo smysl a byli jste v kondici.
Cvičíte sám?
Říkal jsem si, že bych toto umění mohl naučit další, a začal jsem s ministranty. Jedná se o sebeobranu – bojové umění, nejde o žádný bojový sport. Postupem času se skupina rozrostla o další členy a fungovala jako kroužek, který na sobě chce pracovat.
Začal jsem organizovat letní tábory, nebo chcete-li soustředění, abychom byli spolu více času a mohli se intenzivněji věnovat cvičení. Zázemí jsme našli v hotelu Salajka v Horní Lomné, kde jsou ideální prostory – včetně stravování.
Nyní jsme zapsaný spolek a patříme pod mezinárodní organizaci EJJU (European JuJitsu Union). Cvičíme i v Dolní Lomné v tělocvičně základní školy, a to dvakrát týdně. Před třemi lety získal můj svěřenec titul 1. danu, což značí, že mě může v případě potřeby zastoupit.
Zájem o cvičení je pořád, bohužel za poslední rok jsme kvůli pandemii koronaviru téměř nefungovali.
Máte i další koníčky?
Ochotnické divadlo. Vždy o Velikonocích míváme premiéru, o kterou jsme však byli v posledních dvou letech kvůli pandemii ochuzeni. Amatérští herci jsou z Lomné a hrajeme po naszymu. Buď si vybereme přímo hru v tomto nářečí, nebo si ji přeložíme.
Jak věkovou skupinu tvoří vaši ochotníci?
Věkové složení souboru je pestré – od druhého stupně základní školy až po dospělé. Nikdy nebyl problém s obsazením rolí – naše vesnička je malá, ale šikovná. Já jsem režisérem a vím, kolik za vším stojí práce. Ale pak jsou všichni rádi, že jsme společně něco vytvořili. Zároveň chci zdůraznit, že když zde něco děláme, děláme to pořádně.
Co je pro vás relax?
Na relax nemám čas, ale odpočinu si se svými psy nebo u četby. S mým časem je to složité. Kromě povinností faráře se musím starat i o úředničinu a obyčejné věci, které souvisí s chodem farnosti. Četbu beru jako samovzdělávání, protože život jde neustále dopředu. A s pejsky si odpočinu náramně, nejraději chodíváme do lesa, který mám hned vedle fary a kostela. Vlastně všude v okolí jsou lesy.
