S voňavým řemeslem začal už Władysławův děda, který byl v Jablunkově kostelníkem. „Přestože byl tenkrát jediný, kdo tady tradiční pečivo vyprávěl, moc si nevydělal. Od děkana Hanzlíka získal povolení, že může chodit koledovat a přitom prodávat lidem vlastní oplatky. To byl jeho přivýdělek. Pomodlil se s lidmi a požehnal jim. Všude chodíval pěšky,“ vzpomínal Władysław.

Oplatkářství po něm převzal jeho syn Tadeusz, který se vrátil v 1947 roce z Anglie. Pak pracoval v Žihle jako zámečník při výrobě jednoúčelových strojů. Přístroj na výrobu oplatků si sám zelektrifikoval. Vytvořil i další formu na pečení a pekl ve velkém.

Kdy vlastně převzal Władysław rodinnou tradici? „Dva roky jsem odmítal péct, protože jsem věděl, kolik je s tím práce. Táta zemřel před 26 lety a já už peču 24 let. Ale nikdy to nebylo ve velkém. Peču pro nejbližší rodinu, příbuzné, sousedy a známé. Pracoval jsem v Třineckých železárnách na slévárně. Od 80. roku jsem byl mistrem, dělal jsem ale jen na denní směny,“ prozradil pekař.

Oplatků napeče asi kolem dvou tisíc, trubiček vytvoří ještě více. S výrobou těsta a expedicí mu pomáhá žena Marie. Suroviny je podle Władysława potřeba přesně navážit a udržovat v suchu a teple. „Jezdíme pro ně do Polska, především pro mouku a máslo. Nejde o cenu, ale o kvalitu. Trubičky je potřeba správně skladovat. Jakmile by byly v chladu a vlhku, změnily by se v takové palačinky,“ upřesnil.

Vánočních oplatků za hodinu upeče asi tak stovku. „Musíte na to mít patřičný grif, ale už se i mi také stalo, že jsem se spálil,“ přiznal se Władysław.