V roce 1997 se podílela na založení Klubu Marie, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Od roku 2005 je jeho vedoucí. Přestože od ledna 2004 je v důchodovém věku, vypomáhá na neurologické ambulanci a rehabilitaci Nemocnice Agel Třinec-Podlesí. Marie Adamusová je vdaná, má dvě dcery a dva vnuky.

Proč jste si vybrala studium na střední zdravotnické škole?
Ve 14 letech má asi málokdo představu, jakou práci si vybrat. Líbila se mi práce sekretářky, ale po vzoru kamarádky jsem si nakonec podala přihlášku na zdravotnickou školu.

Vy jste rodačka z Holešova na Kroměřížsku. Jak jste se dostala do Třince?
Po dokončení střední zdravotnické školy jsem dostala umístěnku do Třince. Zamířila jsem sem s kamarádkou, se kterou jsem čtyři roky studovala. Tenkrát jsme ani nevěděly, kde Třinec je. Tak jsme do Třince přijely, ale nikdo nás nečekal. Byly jsme vykulené a tři noci jsme spaly na rehabilitaci na lehátkách, než nám sehnali ubytování.

Ale to nebyl jediný problém při nástupu do práce, že?
V Třinci byly dvě nemocnice – Nemocnice Sosna a druhá Závodní ústav národního zdraví Třinec. A my dvě holky zamířily na Sosnu, kde nám na ředitelství řekli, že to máme do ZÚNZu. Vůbec jsme nevěděly, jak se tam dostaneme. Naštěstí do ZÚNZu odjíždělo auto s prádlem, takže jsme s kufry sedly k balíkům prádla. Vysadili nás na hlavní bráně Třineckých železáren a my s hrůzou zamířily do areálu železáren.

Pro holku z malého venkovského města to musel být šok, pracovat uvnitř železáren.
To nebylo nejhorší. V šoku jsme s kamarádkou byly z místní řeči – to byla pro nás neuvěřitelná bariéra. Tady se mluvilo a stále mluví nářečím „po našymu“ a my jsme tomu vůbec nerozuměly. Přišla jsem na pokoj a první, co mi paní říká: „Šostřičko, pytečky herbatke.“ A má reakce: „Prosím? Co si přejete?“ Pak jsem se ještě desetkrát zeptala, desetkrát jsem řekla, že nerozumím. Naštěstí vedle ležící pacientka mi přetlumočila, že paní se chce napít čaje.

Jak dlouho jste si zvykala na zdejší nářečí?
Zvykla jsem si, musela jsem se přizpůsobit. Pracovala jsem se sestrami, které mluvily „po našymu“ a ty mě „vyškolily“, takže jsem brzy rozuměla všemu, ale nářečím stále nemluvím.

V roce 1997 jste založila Klub Marie, který sdružuje ženy s nádorovým onemocněním prsu. Co je jeho hlavní náplní?
Hlavním cílem klubu je pomáhat ženám s nádorovým onemocněním ke zlepšení psychického a fyzického zdravotního stavu, k rychlejšímu pochopení a smíření se s nemocí a začlenění opět do života, který byl nemocí narušen. Činnost klubu je zaměřena na společné schůzky, výlety, zajištění rehabilitačního programu, arteterapii, návštěvu společenských akcí, pořádání rekondičních, ozdravných pobytů, odborné přednášky vedoucí ke zvýšení všeobecné informovanosti o onemocnění, zajištění kompenzačních pomůcek.

Litovala jste někdy, že jste šla touto cestou – zdravotnictví?
Vůbec ne. Práci ve zdravotnictví musí mít člověk rád, nemůže ji brát jen jako zaměstnání.