O zahradu se starají pracovníci parku v čele s Liborem Műllerem. Právě on se velkou měrou zasloužil o celkovou obnovu a zařazení parku sanatoria do Unie botanických zahrad České republiky. Třineckému hutníku poskytl následující rozhovor.
Můžete v krátkosti přiblížit park jablunkovského sanatoria?
Vznik a vývoj parkové sbírky rostlin v Jablunkově je úzce spjat s budováním plicní léčebny. Ta byla vybudována na popud Fryštátské pojišťovny a následně vzniklého spolku Humanita na místě bývalého vodního mlýna v Lazích u Jablunkova. Součástí pozemků byl vzrostlý zanedbaný park o výměře 0,7 hektaru.
Základní myšlenkou bylo vybudovat dokonalý ústav podle nejmodernějších lékařských a technických zásad. Velký důraz byl kladen i na wellness pacientů, neboť psychická pohoda bezesporu zlepšuje výsledky léčebných procedur. Proto byl souběžně s výstavbou pavilonů budován i ústavní park.
Do konce roku 1929 se park nákupy a výměnami rozrostl na 14,4 hektarů, v roce 1936 byla výměra více jak 36 ha. Park napomáhal nejen zdárné léčbě a relaxaci pacientů, ale sloužil také jako objekt studijní – to je živá sbírka domácích i introdukovaných rostlin. Parková sbírka obsahovala v roce 1938 asi tisíc druhů, variet a forem dřevin, z toho 400 taxonů jehličnanů. Tím se řadila k největším v republice. Jen pro ilustraci: v roce 1935 měl hlavní zahradník Ladislav Pavlacký k ruce pět mladých vyučených zahradníků a 50 sezónních dělníků.
Těžíte z práce vašich předchůdců?
Rozhodně ano. Projekt parku vypracoval ředitel brněnské Městské zahradní správy architekt J. Rull ve spolupráci s předsedou spolku Václavem Jelínkem. Vše probíhalo formou konzultací, žádný výsadbový plán zřejmě nebyl, respektive se nedochoval. Rozčlenění ploch, průhledy, úprava vodního náhonu a síť cest jsou dané.
Park byl geniálně založen a my se jen snažíme ho nadále rozvíjet v rámci svých možností. Výsadby jsou koncipovány tak, aby se měl návštěvník během celého roku na co dívat. Rostliny jsou v parku sázeny podle oblastí a lidé uvidí květenu či stromy například z Japonska, Koreje, Číny, Kavkazu, východu i západu Severní Ameriky, Himalájí, Kašmíru.
Zahrada sanatoria asi neměla vždy na růžích ustláno?
Dokončení plánovaných výsadeb zabránila válka. Rozsáhlé škody způsobené válkou byly ještě znásobeny v nastávajícím čtyřicetiletém období státní správy. Inventarizací z let 1987–1989 bylo zjištěno již jen 100 druhů jehličnatých a 130 druhů listnatých dřevin. Naštěstí v roce 1975 byl park spolu s budovou sanatoria vyhlášen státem chráněnou památkou.
V současné době nejvíce škod způsobují silné větry, kterých v posledních letech přibývá. Způsobují škody v podobě popadaných stromů. Ty při pádu ničí další rostliny. Ale s tím nic nenaděláme, jedná se o vyšší moc.
Kolik se vás o zahradu stará?
Nyní je nás sedm stálých zaměstnanců a jeden zaměstnanec z úřadu práce. V letech se to hodně mění. Každý rok byl jiný. Neměnné je to, že nás není moc. Já zde pracuju od roku 1990.
Chodí do parku veřejnost v hojném počtu?
Park je celoročně využíván pacienty, proto je jeho přístupnost veřejnosti do jisté míry omezena. Návštěvníci by měli pamatovat na to, že se pohybují v prostředí s jistým stupněm rizika.
Není záměrem dostat tu co nejvíce návštěvníků, nejsme na to ani vybaveni, ale návštěvnost stále stoupá. Hojně ho navštěvují nejen místní, ale i lidé z celé republiky. Letos k nám zavítali na exkurzi členové Švýcarské dendrologické společnosti. Často si tady chodí lidé zaběhat. Kolem cestiček nechybí ani lavičky, ač některé toho již hodně pamatují – třeba ty betonové. Ale postupně dochází k jejich výměně.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
