Místem konání bylo Centrum aktivních seniorů ve Frýdku-Místku, kde byli příchozí svědky nejen křtu knihy, ale i vyprávění Antonína Szkandery. „Křtili jsme vodou z Olešné, protože právě na tuto přehradu chodívám chytat ryby,“ vysvětlil letos 74letý Szkandera, který je úzce spjatý i s Třineckým hutníkem. „Za šéfredaktora Jiřího Wawrzacze jsem dělával korektury,“ prozradil.
Za vše může rozbitý květináč
Možná by Antonín Szkandera žádnou knížku nenapsal, kdyby nebyl na základní škole pěkným kvítkem. „Já jsem byl kluk, který ve škole hodně věcí rozbil a zničil,“ přiznal se během čtvrteční besedy Szkandera. „Tenkrát byla ve škole v Mostech ve vestibulu podlaha z kachlí, na které to pěkně klouzalo. V zimě jsme se domluvili s kamarády a donesli do školy každý trochu sněhu, dali ho na podlahu, aby to lépe klouzalo a začali blbnout. Soutěžili jsme a já byl asi pátý, což se mi vůbec nelíbilo,“ prozradil Szkandera, který dostal nápad.
Rozběhl se jako vítr a naneštěstí v rohu místnosti narazil na květináč, jenž se rozprskl. Zůstala jen hromádka hlíny a kytka se pokorně položila na zem. Kluci začali tleskat, malý Antonín byl za hvězdu. V tom se otevřely dveře ředitelny a sytý hlas zavelel: „Pojď, kloučku!“
A hoch byl pozván do ředitelny. Vynadal mu, ale pak řekl: „Stejně se mi ten květináč moc nelíbil, byl starý, kytka také za nic nestála. Ale nikde to neříkej.“ Po dalším proslovu ředitel rozhodl: „Končí tvoje lumpárny, už by ses měl vzpamatovat. Vidím, že už máš tři vousy na bradě, tak by se měl chovat jako dospělý člověk.“
Poté otevřel šuplík a podal mu blok s tužkou. „Zítra máme v Mostech lyžařské závody a ty si neber lyže, budeš o lyžařských závodech psát. Četl jsem jednu tvou slohovou práci a místy to nebylo špatné. V sobotu dopoledne jsou závody, večer to napíšeš a v neděli, protože určitě půjdete na mši do kostela, se zastavíš do školy a ukážeš mi první verzi,“ zaúkoloval ředitel Antonína.
„První verze se mu samozřejmě nelíbila, a tak jsme se setkávali každý další den až do pátku a společně jsme to ještě se dvěma kantory pilovali. Doslova mě masírovali, jak najít správnou větu. Následně článek poslali do okresních novin Ozvěny, Nové svobody a Glosu Ludu. A ve všech novinách vyšlo z celého elaborátu jen po pěti, šesti řádcích,“ usmíval se už nyní spisovatel, který nechtěl zesměšňovat iniciativu kantorů. „První jsem si myslel že je to z jejich strany šikana. Když jsem to řekl doma, dostal jsem facku a zjistil, že asi nemám pravdu. Nakonec jsem dospěl k názoru, že se mi vzájemný souboj a hledání způsobu, jak správně psát, líbí a tito tři lidé mě přivedli k psaní,“ svěřil se spisovatel.
Práce redaktora
Tužce a bloku zůstal Antonín Szkandera věrný i v dospělosti. „Jako redaktor jsem pracoval například v Ozvěnách. Když jsem nastoupil ve Frýdku-Místku na okresní národní výbor, dostal jsem za úkol vzkřísit podnikový časopis Slezanu Frýdek-Místek Textilák, který nějakou dobu nevycházel. Následovala práce v Nové svobodě a pro Třinecký hutník, kde jsem dělal korektury,“ vypočetl Szkandera.
Dle jeho slov byla v té době práce v novinách hodně těžká hlavně z technického hlediska. „Redaktora jsem začal dělat v době, kdy měl člověk v ruce jen blok a tužku a k tomu těžký psací stroj. Vše se pak muselo vozit do tiskáren,“ vybavuje si.
U vody hlavně poslouchal
Chlapi mu proto navrhli, aby začal chodit na ryby a odreagoval se. „Co tam budu dělat, ptal jsem se sám sebe. Nebudu přece jen tak sedět u vody. Pak mě přesvědčili a já zjistil, že pobyt u vody je pro mě doslova drogou. Našel jsem tam klid a pohodu, z hlavy šly všechny problémy pryč. Zjistil jsem, že je to nejkrásnější místo, kde přicházíte rozezlený a naštvaný a odcházíte veselý. A můžete znovu pracovat,“ povídal spisovatel, který na rybách mohl poslouchat různá vyprávění. A to nejen rybářské vtipy, ale i různé zážitky. „Byly to zemité příběhy, které by člověk ani nevymyslel. Tehdy jsem uvažoval, co s tím udělat, přece je nenechám ladem. A začal jsem je zpracovávat. Rybářům, kteří mi poskytovali náměty, se povídky líbily. Tak jsem začal psát knížky. Už jich je osm,“ usmál se.
Obří kapr způsobil bouračku
Ovšem Antonín Szkandera se může pochlubit i pěkným úlovkem. „Mou největší rybu jsem chytil u staré rybárny na Olešné. Byl podzim, pršelo, nic nebralo a najednou záběr. Myslel jsem, že mám cejna, ale ryba mě najednou táhla dál do Olešné. Povoloval jsem silon, ostatní rybáři, jak to zaregistrovali, stáhli své silony, abych měl prostor,“ líčil Szkandera, kterému se po půlhodinovém boji podařilo ještě za pomocí tři chlapů dostat rybu z vody. Byl to kapr, který vážil kolem 25 kilogramů a měřil 120 centimetrů. „Jak ho dopravíme domů?“ visela ve vzduchu otázka.
„Byli jsme na kolech, mezi která jsme uvázali bundy a živého kapra do nich dali. Vyrazili jsme z Olešné do města. Došli jsme k místu, na Příborské ulici u mlékárny, kde naproti byly prodejní krámky,“ líčí cestu domů Szkandera. Najednou se kapr mrsknul a spadl na silnici. K tomu jel od města náklaďák. „Když řidič uviděl kapra na silnici, ihned začal brzdit a strhl volant směrem k jednomu obchůdku, u kterého poničil zídku a zábradlí. Prodejce vyběhl ven a byl pěkně naštvaný,“ pokračoval ve vyprávění Szkandera.
Jeho zrak náhle padl na kapra. Udělal pár kroků dozadu. „Co to je?“ ptal se. „Kapr,“ odpověděl jsem. Najednou mu nevadilo zničené zábradlí a zídka. „Nemohl bych toho kapra dostat. Máme zrovna svatbu, bude to na zahradě?“ žadonil prodejce. „Tak jsem mu půlku ryby dal a druhou jsem si vzal domů. S manželkou jsme následně tři dny dělali rybí karbanátky,“ uzavřel Antonín Szkandera, spisovatel a rybář v jedné osobě.
