Zajímáte se o původní způsoby zpracovávání různých materiálů. Kdo vás k tomu přivedl?

Moje babička, Anna Sikorová. Doma jsme dělaly různé věci – pražili jsme kávu ze žaludů, vyráběly jsme svíčky z loje, vánoční ozdoby, předly jsme vlnu. Hrozně moc mě to bavilo i zajímalo, a tak už jsem u toho zůstala.

 Jak dlouho už děláte slamníky?

Už to je skoro deset let. Lze je udělat z jakéhokoliv obilí, ale já je vytvářím z křibice. Když byly děti malé, hodně jsem se zajímala o zdravou výživu. Vadilo mi, že potraviny jsou geneticky modifikované, sháněla jsem zdravé věci. Díky jednomu českému spolku, který uchovává stará semena a staré odrůdy, se mi povedlo získat starý druh žita zvaný křibice a začala jsem ji pěstovat.

 Přikládají ruku k dílu také váš manžel a děti?

Sama bych to nezvládla, o žních pracujeme všichni společně. Manžel kosí, já s dětmi stavím snopy a panáky. Mlátíme také spolu. Křibici pěstujeme pro vlastní potřebu – na dvou políčkách o rozměrech deset na deset metrů. Na podzim osejeme jedno políčko, na svatého Jana pak druhé.

 Kolik času zabere výroba slamníku?

Povlak se zipem zvládnu ušít za jeden den. Hodinu ho pak pěchuji slámou, není to moc náročné. Zatím jsem jich vyrobila kolem desíti. Některé se prodaly v regionu, další putovaly do Čech nebo na Moravu. Stružoky se objevují v interiérech historických budov či infocenter.

Spíte na slamnících?

Já ano, manžel zatím nenašel odvahu. Je to spíše tvrdší spaní. Kdo nemá rád měkké postele, bude to pro něho to pravé. Pokud někdo spí na slamníku dennodenně, do půl roku by měl doplnit slámu a urovnat ji. Po třech letech je potřeba obsah stružoku vyměnit – vyprat povlak, vyhodit starou slámu do kompostu a napěchovat ho novou.