„Nemohla jsem studovat a psaní mě strašně bavilo. Proto děkuji, že jsem si mohla během těch 17 let plnit své sny. Za tu dobu jsem napsala 1 045 fejetonů, v Hutníku jich vyšlo včetně dneška 757. Vše, o čem jsem snila, se mi splnilo právě v těchto novinách,“ svěřila se Ewa Szczerbová, rodačka z Písku, která více prozradila v rozhovoru.

Jak vznikla postava Jewky Trzyńczanky?
Jewka vznikla kvůli Ostravaku Ostravskemu, který psal v ostravském nářečí. „Když on může v ostravském, proč ne já ve slezském – po naszymu?“ ptala jsem se sama sebe. Bylo to v roce 2007, kdy jsem se obrátila na tehdejšího šéfredaktora Třineckého hutníku Jiřího Wawrzacze, zda bych nemohla do novin něco napsat. Tím to začalo.

Psávala jste s vědomím, že jsou termíny uzávěrek…
Ano, věděla jsem o tom. Kolikrát jsem za jeden den napsala i čtyři fejetony a potom přišel třeba útlum a dva týdny jsem nenapsala nic. Mívala jsem napsáno dopředu. Věděla jsem, že mám úkol a v žádném případě jsem nechtěla zklamat, když už jsem dostala možnost realizace. Psaní mě bavilo, šlo mi to. Za tu dobu jsem nezažila ani krizi, ani jsem neměla chuť s tím praštit.

Jak jste hledala témata?
Těch je kolem nás tolik, jen si je vzít. Třeba mi někdo něco řekl nebo jsem něco zahlédla, zaslechla. Ale hlavně jsem si dělávala poznámky na papírky. Co mě napadlo nebo jsem viděla, zažila, ihned jsem si napsala na papírek. I v noci, když jsem se vzbudila a měla nějaký nápad.

Když jsem měla základní myšlenku, musela jsem kolem ní udělat omáčku, aby fejeton byl čtivý, aby se čtenář pobavil, ale i zamyslel.

Mívala jste na svou tvorbu zpětnou vazbu?
Mívala a v drtivé většině pozitivní. Ovšem měla jsem i dva negativní telefonáty. Jeden z těch telefonátů jsem měla pozdě v noci a mužský hlas pravil: „Ty krávo, co to píšeš? Kde bydlíš?“ A já pohotově odpověděla: „Kde se paseš ty, býku? Šla bych si s tebou dát trochu trávy a povykládat.“ Ne každému se moje psaní musí líbit a to je v pořádku. Je to každého věc.

Ale těšilo mě, že se fejetony mezi lidmi chytily. Například mi někteří říkali, že Hutník kupují hlavně kvůli Jewce. (úsměv)

Cítíte se jako Ewa Szcerbová nebo Jewka?
Když už jsem přispívala do Hutníku delší dobu, lidé sami mi začali říkat Jewko. To jsem se již do role Jewky vžila. Občas chodívám mezi seniory, například naposledy v PZKO v Milíkově, kde hodně čtou Hutník. A tam mě brali jako Jewku. Jsem úředně Ewa
Szczerbová, ale Jewka Trzyńczanka mi už zůstane přišitá na kabát, protože mě tak už hodně lidí oslovuje.

Z výběru fejetonů vyšla i knížka s názvem Jako sie tyn żiwot zmiynio…
Knížku jsem vydala na popud Ireny Ciché a profesora Kadłubiece. Ze začátku jsem k tomuto nápadu byla skeptická. Věděla jsem, že hodně lidí čte Hutník, ale jak to bude s knížkou? Rozhodně jsem do toho nechtěla jít se svými penězi. To mě uklidnili, že to nebude nutné. Finance jsme získali od sponzorů. Knížka nejdříve vyšla v nákladu 1 500 kusů, ale protože byla rychle vyprodaná, paní vydavatelka musela zajistit dotisk. Strašně mě to potěšilo.

Vaše pravidelné příspěvky sice končí, ale občas něco napíšete?
Do šuplíku určitě psát nebudu, ale příležitostně do Hutníku určitě přispěju. I z vděku, protože komu se poštěstí být aktivní jako dopisovatel 17 let u jednoho periodika.

Zde ale musím poděkovat oběma Halinkám z inzerce (Halina Farna a Halina Gocieková, pozn. red.), které tenkrát mé ručně psané texty přepisovaly.

Až po letech mě vedení redakce přitlačilo ke stěně a já musela začít psát na počítači a posílat texty e-mailem. Pohrozili mi snížením honoráře (smích). Tak jsem se to díky rodině naučila. A nyní už funguji v tomto směru bez problémů. Editorsky mi až do dneška hodně pomáhal Władysław Biłko, kterému také patří veliký dík.

Poděkovat musím i všem čtenářům za ty roky, kdy jsem mohla jako Jewka vcházet do jejich domovů. Sice nepozvaná, ale byla jsem ráda, že díky fejetonům jsem tam u nich byla.

Jak se zrodil váš talent pro psaní?
Maminka, která se narodila v roce 1902, psávala, byla lidovou vypravěčkou a básnířkou. U nás doma se dveře nezavíraly a hodně se vyprávělo. Například často u nás pobýval profesor Kadłubiec. V každé vesnici tenkrát býval nějaký vypravěč nebo člověk, který uměl psát a recitovat verše. Moje maminka psávala na požádání verše na křtiny, svatby či pohřby. Do škol chodila maminka vyprávět – jak to bývalo v dobách jejího dětství, jak lidé tenkrát žili a podobně.

Vzpomeňte na své dětství…
Když jsme přišli ze školy, měli jsme napsané úkoly, co máme udělat. Neměli jsme vodu a nosívali ji z potoka, štípali dříví, poklízeli zvířata a podobně. Čím byl člověk starší, tím dostával větší a těžší úkoly. Byla to dobrá škola života, která nám určitě prospěla.

Jinak jsme každou neděli pěšky chodili sedm kilometrů do kostela a brali jsme to úplně normálně. Do školy v Jablunkově jsme měli čtyři kilometry.

A nějakou veselou příhodu…
Když jsem se narodila, tatínek už měl 52 roků a maminka byla o 16 let mladší. Já musela od 14 let kosit kosou. Maminka mě svázala ubrusem, abych si neuhnala kýlu, a kosili jsme. První tatínek, pak já a nakonec bratr. Ten vždy na mě volával: „Utíkej, bo ti uvalím paty.“ Ale zpátky domů už mě nesl. Pokosili jsme a já se nemohla ani hnout.

Blíží se Vánoce, jak je prožíváte?
Nelíbí se mi komerce. Ještě není ani po Všech svatých a ve velkých obchodech již stojí vánoční stromy. Doba se hodně změnila a někdy se opravdu jedná jen o byznys.

Ideální vánoční svátky jsem prožívala jako dítě. Měli jsme hospodářství i les, takže tatínek donesl na Štědrý den ráno zmrzlou jedličku, dal ji do stodoly, aby opadal led, a pak ji přinesl domů. Bylo to za války a po válce, takže jídla jsme měli dost, ovšem čokolády a podobné věci jsme neznali. Ale měli jsme malé drobné brambory, zabalili je do krepového papíru a to byly ozdoby na vánoční stromeček. Do klipsů jsme dávali svíčky a zapálili. A nepamatuji, že by někdy někdo od stromku vyhořel. A svíček na nich bývalo opravdu hodně.

Co byste chtěla říct závěrem?
Nechtěla jsem jít do města, rodiče nás vedli, ať máme chaloupku, pozemek. Když jsme koupili družstevní byt, nemohla jsem si v něm zvyknout, ale po 60 letech už to jde. Bydlím v Třinci na pěkném místě.

Ovšem jsem nesmírně ráda, že v domku, kde jsem se v Písku narodila, bude muzeum, kde určitě mezi jinými, jak mně sdělili, bude vystavena i tvorba mé maminky. I pro Písek je důležité, že historie obce zůstane tam. Nic se nemusí vyhazovat, ale uchová se to pro příští generace.

A na závěr – všem přeji hlavně zdraví, protože od toho se odvíjí vše. Mějme se rádi a jeden druhému pomáhejme. Osobně utíkám od lidí, kteří jsou negativně nastavení, proto buďte pozitivní.