Do Třineckých železáren nastoupil Alfred Tomala 1. září 1943, a to jako učeň – soustružník. Po vyučení v roce 1946 krátce pracoval jako soustružník v mechanických dílnách. Po absolvování základní vojenské služby se dále vzdělával a při zaměstnání vystudoval průmyslovku. Zároveň se v práci přesunul na generální opravy.
„V roce 1961 jsem přešel na ocelárnu. Pracoval jsem nejprve jako technik, poté mistr, vrchní mistr a kariéru jsem v roce 1989 zakončil jako náčelník generálních a středních oprav. V této funkci jsem pracoval 13 let. Tehdy to byla Ocelárna 2 a 3. Nyní vše dělají konventory,“ zavzpomínal Alfred Tomala, který absolvoval i přípravu na vysokou školu. Tam se ovšem nedostal, protože nebyla záruka, že by plnil úkoly komunistické strany.
Ovšem na profesní život ve werku si nestěžoval. „Pořád jsem se musel učit. Opravy jsou o praxi. Hodně mě to bavilo a co jsem dělal, dělal jsem rád,“ vyznal se Tomala, jehož každodenní pracovní náplní byly kontroly veškerých zařízení na tehdejších Martinských pecích, ale i obslužných jeřábů.
Dvě děti
Rodák z Ropice žil v Českém Těšíně a poté v třinecké části Kanada. Nyní je opět v Českém Těšíně. Jeho dcera má 72 let a syn v listopadu oslaví 70. „Syn šel v mých stopách. Do železáren nastoupil jako vyučený slaboproudař. Dostal se na šamotárnu, kde byly švýcarské lisy a tam už fungovala slaboproudá technika. Byl v tomto oboru jako doma. Po krátké době přešel na kontilití,“ vysvětlil Tomala, který od dětství tíhl ke sportu. „Měl jsem rád atletiku. V 16 letech jsem 100 metrů běhával za 13 vteřin, do dálky jsem skákal 5,30 metru. Ale neměli jsme doma dost peněz, abych se sportu mohl věnovat aktivně. Bydleli jsme v podnájmu a měli možnost malé zahrádky, kde jsme pěstovali trochu zeleniny.
„Musel jsem pomáhat a na sport nebylo tolik času,“ dodal Tomala, který má rád i hokej. „Jako dítě jsem jej hrával na ropickém rybníku. Místo hokejky jsme měli uříznuté haluze a místo puku kámen,“ usmál se jubilant, který je věrným fanouškem třineckých Ocelářů. „Kdysi se hokej v Třinci hrával na Glejtovně, od 60. let u atletického stadionu. Pracoval jsem na směny, ale když byl čas, s kolegy jsme chodívali na zápasy, dokonce jsme měli i své oblíbené místo,“ dodal Tomala.
Víno, četba a hory
Kromě sportu se Alfred Tomala naučil hrát na kytaru. Baví ho divadlo a četba. Dokonce se označuje za náruživého čtenáře. Oči mu slouží tak, že čte bez brýlí. Má je, ale nenosí, protože je nepotřebuje.
Další velikou láskou letos 95letého muže jsou hory. „Mnohokrát jsem byl v Tatrách, Beskydy jsem prošel nesčetněkrát. Nejraději jsem míval Javorový, ten výhled do slezského kraje je jedinečný. A potom Gírová. Na tato dvě místa v našem regionu nedám dopustit. Když mi bylo 89 let, vyšel jsem si ještě z Nýdku na Filipku,“ svěřil se Tomala, který v roce 2021 nešťastně upadl a má totální endoprotézu kyčelního kloubu. Pro pocit jistoty nyní používá hůlku. „A mám rád víno, ovšem s rozumem. Dvě deci vínka za večer, co to je?“ uzavřel zvesela Alfred Tomala.
