Po závodě prozradil, že se cítil nejhůře po osmém a osmnáctém seběhu z Javorového. Během první krize jej bolely kříže a pomohlo mu, že si ve svém autě na dvě hodiny zdřímnul. Podruhé jej vyhecovala jeho manželka Iva s kamarádem, že už mu chybí jen čtyři okruhy.

„Říkal jsem si, že dva kilometry nahoru není zase tak moc. Ale je to fakt totální kopec. Ti, kteří říkají, že je B7 nejtěžší závod u nás, tak by si měli zkusit tohle.“Martin Labaj

„Vím, že to mohlo být lepší. Ale mým hlavním cílem bylo splnit výzvu. Když se do něčeho pustím, chci to vždy dokončit. Na bednu jsem vůbec nepomýšlel,“ uvedl Labaj. „A vím, že kdybych si neodpočinul, nedokončil bych to,“ podotkl.

Doplnil, že jej po dvouhodinovém spánku bolesti zad přešly, ale přemáhal se, aby se vydal zase na trať. „Nechtělo se mi vstávat. Nastavil jsem si budík, jednou jsem ho prodloužil o deset minut. Říkal jsem si, že jsem idiot a že jsem mohl ležet doma v peřinách, a ne se tady trápit,“ pousmál se.

Bolesti zad si vysvětloval tím, že poprvé v životě použil hůlky. „Věděl jsem, že je terén náročný a 88 kilometrů je velká porce. Četl jsem o zkušenostech běžců, kteří podstoupili podobné výzvy na sjezdovkách, že nemá cenu bez nich chodit. Ale asi je neumím správně používat. Bolely mě kříže,“ vysvětlil.

Labaje také zaskočilo, že se během osmnáctého seběhu začal třást zimou. „Takový stav jsem zažil poprvé. Říkal jsem si, že už to asi nedám, ani stehna mi nefungovala. Pomohla mi ale moje žena s kamarádem a organizátorem. Vyhecovali mě. Podotkli, že když už jsem zvládl 18 výstupů, tak ty zbývající čtyři dám taky. To mě nakoplo a poslední kolo jsem si dokonce užíval,“ překvapil.

Závod dokončilo v jednotlivcích jen sedm borců. Podle Labaje bylo klíčové správně nastavit hlavu. „Můžete být fyzicky dobře připraveni, ale pokud si řeknete dost, tak to dál nejde. Také jsem bojoval,“ přiblížil. Chodit po stejné trase dokola mu nevadilo. „Vždy jsem si hledal něco zajímavého, čím bych rozptýlil mysl,“ upřesnil.

Slova uznání měl i pro vítěze Tomáše Ciencialu, který závod dokončil za 17 hodin a 15 minut. „Jsme kamarádi a spolužáci ze základky. Běhá často, zaměřil se na výstupy nahoru dolů. Asi trasu i dobře zná. Byl bezkonkurenční. Všechny nás smázl,“ uznal.

Závod označil za těžší, než je B7
Na Javorový Vertikal zlanařil Martina Labaje kamarád Aleš. „Mám rád nové akce a chtěl jsem podpořit organizátory,“ vysvětlil Labaj, který žije v Bocanovicích. „Mám to kousek na Kozubovou, Velký Polom a Girovou. Jsou to výškově pěkné kopce, na které několikrát do měsíce vybíhám v tréninku,“ prozradil 29 letý Labaj.

Paradoxní je, že Javorový moc nezná. Od základní školy na něj vystoupal jen jednou, když si před šesti lety zkoušel nanečisto B7. „Trasu jsem si už vůbec nepamatoval. Nikdy jsem to nešel ani dvakrát za sebou,“ prozradil.

I proto si myslel, že bude například Kozubová, která má 980 metrů nad mořem, srovnatelná s Javorovým. „Neuvědomil jsem si, že se na Javorový jde pouze dva kilometry, zatímco na Kozubovou sedm,“ pokračoval.

Přiznal, že nečekal, že bude závod tak náročný. „Zúčastňuju se ročně čtyři pět ultratrailových závodů. Jsou delší, ale mívají převýšení jen tři až pět tisíc. Tady jsem si říkal, že dva kilometry nahoru není zase tak moc. Ale je to fakt totální kopec. Ti, kteří říkají, že je B7 nejtěžší závod u nás, tak by si měli zkusit tohle,“ podotkl.

Nejhůř se cítil druhý den po závodě. Problémy mu dělala zejména chůze ze schodů. „Otužuju se, pomáhá mi to restartovat nohy. Mažu si je koňskou mastí,“ řekl Martin Labaj, který se plánoval třetí den po závodě jít opět proběhnout.

Dodal, že moc ale nezávodí. „Nejde to. Většinu víkendů jsem pracovně vytížen. Jsem DJ a moderátor na akcích, proto si nemohu dovolit větší porci závodů. Ale Javorový Vertikal do svého kalendáře příště opět zařadím. Líbil se mi i svou atmosférou,“ uzavřel.