JACKi slaví pět let, vzpomenete na svůj první den v této práci?
Na to se nedá zapomenout – 1. února 2016, první porada a smíšené pocity. Na straně jedné důvěra vedení města, za kterou moc děkuji a vážím si jí. Na straně druhé velká míra zodpovědnosti a výzva spojená s radostí, že vzniká něco nového. Začínali jsme úplně od podlahy, taková organizace v Jablunkově nebyla, čili jsme nemohli lidově řečeno nasednout do vlaku, který má za sebou historii a jasný směr. Vše bylo nutné nastavit od samého začátku. Nebylo to jednoduché, bylo to velmi intenzivních pět let, ale o to víc si toho skromného výročí vážím.
S odstupem času musím říct, že JACKi ve mně zrály již o hodně dřív. Pracovala jsem před tím v informačním centru v Jablunkově, které bylo organizační složkou kultury. Právě kultura je totiž má srdeční záležitost. Tančila jsem od mala v souborech a pak 10 let v reprezentačním souboru PZKO Olza. Cítila jsem, že kultura si zde zaslouží větší prostor a lze ji dělat jinak. V roce 2016 se sešlo několik náhod a nové vedení města vyhlásilo konkurz na ředitele příspěvkové organizace „na kulturu“. Tak jsem se do konkurzu přihlásila. Měla jsem v hlavě jasnou vizi a koncepci rozvoje a záleželo mi také, aby samotný název organizace nebyl obecný, ale aby evokoval k Jablunkovu a jeho historii, proto JACKi, jelikož Jackové nebo Jazygové byli původními obyvateli Jablunkova.
Kde JACKi zprvu sídlilo? Kdy a proč se stěhovalo?
Nejprve jsme sídlili v prostorách bývalého informačního centra v Dukelské ulici. Po vzniku JACKi jsme organizaci měli v třech budovách – knihovnu ve Školní ulici, kino bylo na radnici, kde jsme v obřadní síni pořádali výstavy, a my jsme sídlili v centru v Dukelské. Z personálního a organizačního hlediska to bylo náročné a mně bylo od samého začátku jasné, že jedna organizace má být pod jednou střechou.
Začali jsme hledat vhodné prostory, ve kterých bychom mohli kulturu dělat. Věděli jsme, že by budova měla být v centru města, bezbariérová a kdyby měla ještě historický ráz, tak to by byl sen. Shodou náhod se ze svého sídla stěhovala ZUŠ a budova u kostela v centru Jablunkova, která je v majetku města, osiřela. Nic pak nebránilo tomu, abychom se přestěhovali. Jedná se o městský dům, který nebyl v ideálním stavu, ale to jsme věděli. Budova se postupně opravuje, aby sloužila plně našim potřebám. Máme zde informační centrum, minigalerii a kino. Moc bych si přála ještě tady mít i knihovnu, což bude možné až po nezbytné rekonstrukci, a pevně věřím, že se brzy dočkáme.
Co vše pod JACKi spadá?
JACKi je příspěvková organizace města Jablunkova. Spadá pod ni knihovna, kino, informační centrum a veškeré kulturní, sportovní aktivity a propagace města. Zároveň spolupracujeme na tomto poli s partnerskými městy z Polska a Slovenska v rámci projektové činnosti.
Hledá JACKi inspiraci u ostatních center podobného zaměření?
Inspiraci nehledáme. Inspirace by měla vycházet z nás, aby kultura byla autentická. Použila bych slovíčko, že spolupracujeme s podobnými zařízeními v regionu a česko-polsko-slovenském pohraničí. Právě spolupráce je zdrojem vzájemného obohacování, což je pro kulturu velmi důležité. Jsem moc ráda, že máme široké spektrum partnerů, organizací, ať už to je Sdružení osob nevidomých a slabozrakých, Charita, spolek Nikdy nejsi sám, ale i centra kultury v Kysuckém Novém Mestě, Čadci, Wisle, Gogolinie a dalších. Velice si také vážím spolupráce s konkrétními osobami, za co jim moc děkuji, ale nemůžu zde vyjmenovat všechny. Tohle vše vnímám jako platformu ke spolupráci a dalšímu rozvoji.
Máte v JACKi úkoly přesně dané, nebo každá z vás musí umět zvládnout vše?
V každé organizaci, aby fungovala, musí pravá ruka vědět, co dělá levá a naopak. Takže každý z nás má jasně stanovené úkoly. Práce v kultuře je ale specifická a náročná na čas. Všichni musíme být týmovými hráči a táhnout za jeden provaz. Důležitá je i zastupitelnost a všestrannost. Troufnu si říct, že za pět let se nám podařilo vybudovat tým, který zkrátka funguje. I když trávíme v práci spoustu času, nemáme problém setkat se také společně mimo práci – třeba na kole nebo na horách. A to je moc fajn!
Budova JACKi prochází postupnou rekonstrukcí. Nač se nejen návštěvníci mohou těšit, až všechny opravné práce skončí?
Jsem strašně ráda, že město pomalu začíná do budovy JACKi investovat, protože je potřeba mít důstojné prostory. S budovou máme své plány – mělo by se jednat o „obývák“ města, do kterého si lidé mohou přijít na kávu, vypůjčit si knihu, podívat se na výstavu, získat informace. Zkrátka mělo by zde vzniknout centrum kultury, které si Jablunkov bezpochyby zaslouží.
Jaký máte svůj sen – co se JACKi týče?
Snad mi to má dcera promine, ale JACKi vnímám jako své druhé dítě. A jako každá máma přeji svému dítku jen to nejlepší. Přeji naší organizaci, aby její srdce bilo vždy pro Jablunkov a aby se do historie zapsala „zlatým písmem“, tím mám na mysli, aby byla v širokém okolí vnímána jako záruka nejvyšší kvality a kreativity.
Celý rozhovor jsme přinesli v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
