Jste rodák z Třince, ale kde přesně jste v dětství bydlel?
V Lyžbicích. Když jsem to řekl klukům z kapely, tak z toho měli hodinový záchvat smíchu, no hloupí Pražáci, co k tomu říct více? (smích). Bydleli jsme na ulici Palackého a chodil jsem do školy Dany a Emila Zátopkových. Pak na gympl. Moje nejčastější trasy vedly tímto směrem a pak samozřejmě na stadion a plavecký bazén.
Kde jste trénoval…
Ano, já jsem nejprve plaval a dělal atletiku a pak se do Třince vrátil z Banské Bystřice Ivo Konvička, který se rozhodl vybudovat zde pětibojařský oddíl. A protože jsem běhal a plaval docela obstojně, tak ho napadlo, že prvního pětibojaře udělá ze mě.
Objeli jsme tehdy spolu několik závodů a on začal učit na škole v Bystřici a usoudili jsme, že právě tady budou k tréninku lepší podmínky. A tak jsem začal trénovat tady. Až později jsem se přesunul do Prahy, a to právě kvůli sportu.
Trénoval jste a byl jste velice úspěšný, máte dokonce týmovou zlatou medaili z mistrovství Evropy dorostu v roce 2002. Ale co se stalo pak, že jste z této cesty vrcholového sportovce sešel?
Hrál v tom roli kůň. Při jednom tréninku jsem z něj spadl a zlomil si dost nešťastně levé zápěstí. Náhle jsem měl před sebou tři měsíce prázdnoty, v moderním pětiboji totiž se zlomenou rukou moc neuděláte.
Začal jsem se tedy věnovat jiným aktivitám. V té době jsem v Praze chodil na humanitní lyceum a bylo tam hodně lidí, kteří se pohybovali kolem divadla a literárních kaváren. Začal jsem trávit čas se spolužáky, což jsem do té doby vlastně moc neuměl a nedělal, protože na to nebyl čas.
Najednou jsem zjistil, že lidi nezajímá, jestli jsem si zaběhl osobák nebo jaký mám čas ve střelbě, ale že se dá bavit i o něčem jiném.
A to bylo pro vás prozření?
To tedy ano. Naprosté. Navíc jsem se dal dohromady s lidmi z Divadla bez zábran a náhle jsem viděl, že mě divadlo moc baví, stejně jako celá kultura. Zahrál jsem jim na kytaru nějaké své písničky, které jsem složil, když jsem byl zamilovaný, a jim se to moc líbilo. Dokonce mi nabídl jeden kamarád, který byl provozní v jednom pražském baru, že bych tam mohl každý pátek hrát. To bylo jako sen.
K trénování jste se tedy už nevrátil?
Ale ano, chodil jsem ještě asi půl roku, ale spíše než odhodlání získat olympijskou medaili ve mně rostly pochybnosti, jestli jdu tou správnou cestou. Do té doby jsem to měl nějak nalinkované, závodil jsem, sportoval, medaile byly samozřejmostí. A asi tím, že jsem brzo přišel o svého otce, právě úspěchy ve sportu pro mě byly důležité. Byl to pocit, že něco znamenám, něco umím. A najednou jsem zjistil, že to nemusím dělat, že to vlastně nikomu nedlužím. Že není ukazatelem mojí hodnoty jen počet medailí.
Nelitoval jste někdy, že jste opustil dráhu vrcholového sportovce? Vždyť jste tu olympijskou medaili mohl získat?
Ne, nelitoval. Jsem moc rád za to, co jsem si prožil se sportem. Že jsem projel spoustu zemí a poznal spoustu lidí. Že jsem opatřen vůlí a schopností nepodělat se po prohraném závodě či nějakém neúspěchu v životě, což je dost důležité. A tak jsem se vrhl na cestu nejasnou a nejistou a toho nelituji vůbec. Bohémský a volnomyšlenkářský svět a možnost pomáhat jen tím, že někde jste, mě naplňuje asi daleko více než držet v ruce medaili.
Bydlíte v Mníšku pod Brdy, proč právě tam, a ne třeba zde, v Bystřici?
Bydlím v těch místech, protože z hlediska práce je to pro nás samozřejmě výhodnější. Kdyby bylo na mně, vrátil bych se sem a pořídil si nějakou chaloupku pod horami, protože, i když jsem zdánlivě exhibicionista, ve skutečnosti jsem introvert, který je nesmírně rád sám a nevadí mu jen mlčet a koukat.
Ale moje žena je přesný opak, ona potřebuje mít neustále lidi kolem sebe. Takže jsme došli ke kompromisu a bydlíme tam. Jedinou mou podmínkou bylo, že musí být blízko les a bohatá vegetace, protože na to jsem zvyklý tady u nás. Miluju Beskydy, ty jsou pro mě jednou z nejkrásnějších částí naší země…
Tak tedy rychlá otázka, jaká je vaše nejoblíbenější hora?
Javorový. Jednoznačná srdcovka. Mám rodinu v Tyře, tam jsem vyrostl, tam to mám neskutečně rád.
Vraťme se k původní otázce…
Ano, Brdy jsou trošku Beskydám podobné. Máme tam zdravé smíšené lesy a nám se podařilo najít pozemek v jejich bezprostřední blízkosti. Cítím se tam moc dobře.
Jaké máte pak pocity, když se vracíte domů, tedy do Třince?
Jaké? Skvělé. Maminka se přestěhovala z Třince do Třanovic. V Třinci na Terase už mám jen babičku, která ale je už častěji právě taky v Třanovicích. Takže se vlastně do Třince podívám málokdy. Pokaždé je to velká směsice nostalgie a dojetí. Potkávám své spolužáky v roli rodičů a místa, která jsem znával, jsou už zastavěná a zrekonstruovaná. Mám ale radost, jak moc město hezkne. Kultivace je na Třinci hodně znát a pohled na město mě těší, protože vypadá zdravě.
Je pro vás třeba koncert tady doma jiný v porovnání s tím, když hrajete třeba v Praze?
To teda ano, jsem dvakrát nervóznější. Já jsem obecně hodně nervózní před koncerty, ale čím blíž k domovu hraju, tím je to horší. Doma se chci předvést, naštěstí to ze mě rychle vždy spadne.
Nejsem moc příznivec nějakého patriotismu. Obzvlášť v dnešní době je to často jako přilití oleje do ohně, aby se lidi hádali jen kvůli tomu, odkud kdo pochází. Je čas spíše držet pohromadě, takže se snažím i v přístupu během koncertu nedělat rozdíly.
A když už jsem v kontaktu s lidmi, nervozita ze mě padá. Mým cílem totiž je, aby se posluchači na koncertech cítili dobře, aby z nich aspoň na chvíli spadl stres a těžkosti běžného života. Když se mi toto podaří, jsem spokojený. Notabene, když si třeba někdo po koncertě řekne, že ten Klus není až takový blbec, jak se mu zdálo.
Zvláštností tohoto regionu je, že zde rodí spousta hudebních talentů. Čím myslíte, že to je?
Myslím si, že místní obyvatelé mají dáno do vínku, že se umí do věcí zakousnout. Že když něco dělají, tak to dělají kurde pořádně. Neexistuje tady polovičatost.
Je to tu hodně o houževnatosti a možná i trochu o pocitu křivdy, který chcete překonat a ukázat, že náš kraj není žádné odkladiště a žádný důl. To znám i ze sportu, jsou zde prostě samí dříči. Holt se v našem regionu rodí šikovní lidé, a to v mnoha oblastech, nejen v kultuře.
