Jak jste se stala spisovatelkou?
Přestože jsem zkoušela psát už na základní škole, v dalších letech jsem o psaní pouze snila. Odjakživa jsem byla vášnivou čtenářkou, ke knihám mě to táhlo. Do psaní jsem se pustila až v dospělosti, kdy mi bylo kolem třiceti let. Usoudila jsem, že už mám v životě něco za sebou a nabyla jsem nějaké zkušenosti. Při psaní člověk nenavymýšlí věci, které sám neprožil nebo třeba o nich vůbec nic neví.
S psaním jste začala v roce 2019. Stalo se to ze dne na den, nebo jste se na to nějak připravovala?
Manželovi jsem už před několika lety řekla, že jednou knížku napíšu. Když jsem byla po porodu v šestinedělí a měla rozhozené hormony, zeptala jsem se sama sebe, kdy se do psaní pustím, nemůžu přece čekat věčně. Nechtěla jsem napsání knížky déle odkládat. Asi půl roku jsem se připravovala – začala jsem jezdit na různé workshopy a kursy tvůrčího psaní, účastnila jsem se různých literárních soutěží. Začala jsem psát povídky, kratší útvary, snažila jsem se najít svůj literární styl. Až poté jsem se pustila do psaní románu Příběh slunečnice.
Podílela jste se na sborníku povídek s názvem Letní kraťasy…
V té době jsem už psala Příběh slunečnice, ale kamarádky mě požádaly, zda bych se nechtěla zapojit do charitativního projektu. Souhlasila jsem, střihla jsem si jednu povídku pro mladší čtenáře a tímto projekt podpořila.
Vaše romány jsou určeny zejména ženám, nebo máte i mužské čtenáře?
Pár jich mám, ale spočítala bych je na prstech jedné ruky. K lásce přeci jen více inklinuje ženské pohlaví. Přestože moje knihy mají romantický charakter, nepovažuji je za romance. Dominují v nich příběhy lidí, mezilidské vztahy, obohatila jsem je také historickou složkou. Mají odlehčený nádech, aby se u nich čtenář odreagoval a zároveň se dozvěděl něco nového.
Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání Třineckého hutníku.