Pro plicního lékaře a fotografa Petra Helbicha byl Mionší místem, kam se se svým fotoaparátem častokrát vracel, nejednou také s fotografem Josefem Sudkem, kterému unikátní přírodní prostor v roce 1948 ukázal.
Roman Burda zachycuje proměny pralesa již mnoho let. Na výstavě představuje své panoramatické snímky, které loni také vydal v publikaci Mionší panoramatic, která se dostala i do světové distribuce D.A.P. v New Yorku (artbook.com). Výstava potrvá do 19. října.
Věčně usměvavý a skvělý vypravěč Petr Helbich poskytl během vernisáže Třineckému hutníku krátký rozhovor.
Po studiích jste pracoval v jablunkovském sanatoriu. Na co z toho období rád vzpomínáte?
V sanatorce jsem byl zaměstnán zhruba dva roky. Na víkendy jsem jezdil za svou tetou do Frenštátu pod Radhoštěm a přes týden jsem bydlel v Jablunkově. Tam se mně líbilo, byla to klidná práce na zapracování, páč já jsem jako mladý doktor pochopitelně neuměl nic. Když jsem byl v Jablunkově, to jsem mohl na každou noc jet na Mionší. A jednou jsem tam dokonce i týden žil, protože se u nás na lékařských bytech v Jablunkově malovalo. To byly krásné časy. Po vojně jsem se už do Jablunkova nevrátil, dostal jsem se do Prahy.
Čím jste byl v životě více: lékařem, nebo fotografem?
Spíš jsem byl fotografem. Mě moc nebavilo být doktorem. Ale musel jsem jím být, neboť děda byl lékař, otec byl lékař, matka byla doktorka, tak co měl syn dělat, že? Šest let jsem pracoval v Motole a pak čtyřicet roků na Bulovce, vždycky jako plicní lékař. A to je obor, který mi seděl. Dělal jsem zejména cytologii, to jsem si oblíbil. Ono to trochu připomíná fotografování, jak na sklíčku materiál pozorujete v mikroskopu a vlastně ty buňky fotografujeme. A to pro mě byla radost.
Jak to bylo s fotografem Sudkem?
Měli jsme od hajného povoleno fotit a bratranec Pavel nás tenkrát dovezl až k chatě. To tehdy bylo dovoleno. Tak já jsem Sudka vedl do pralesa, kde on v životě nebyl. To vám byla tak krásná chvíle! Na tomu Sudkovi bylo najednou vidět, jak se úplně rozzářil. On to pochopil jako výtvarnou věc. Vyslal k tomu svůj pohled a jeho pohled byl pohled člověka zaníceného pro pozorování. On přímo pohledem hltal dojmy. A u toho Mionší Sudek úplně rozkvetl a začal mi tykat.
Prales učaroval i Romanu Burdovi, který z tohoto kraje pochází.
Kdo to nezná a poprvé vstoupí do pralesa, je očarován. To nás svedlo dohromady i tady s Romanem. Focení nás tak sblížilo, že jsme teď kamarádi. Já jsem znal Jandovy knihy a on mně prozradil, kde prales leží. No a já jsem to pak musel ukázal Sudkovi. Jandův charakter a Sudkův byly naprosto rozdílné. Janda byl jedním z mála fotografů, kterému se Sudkovy fotografie nelíbily. Říkal, že uměle vnášení do lesa smutek, který tam nepatří. Já ale myslím, že to není pravda. Smutek tam patří. Jinak bychom tam nepatřili ani my.
Řekněte, čím vám Mionší tak učaroval, čím je fascinující?
Víte, co tam je? Je tam hlas přírody. V úvodu Jandovy knihy Prales v Beskydách je citát: „Příroda, vše, co není člověk. Člověk ji oplakává a volá zpět.“ Zřejmě jde o něco autentického, jako by náš svět byl do jisté míry falešný, jako by v něm byla jakási nepravda. A tam je to naprosto pravdivé. Tam to máte se vším všudy. I Sudka prales v Lomné okouzlil a mnohokrát se tam s vámi vracel…
Sudek mně řek: Asáku, krásnejch chvilek v životě je maloučko, to si pamatuj. Kdyby jich bylo víc, nebyly by tak krásný. A takovou tu krásnou chvilku jsem prožil tenkrát přesně s tím Sudkem, když to poprvé uviděl. A už se to potom neopakovalo.
Sudek si tam oblíbil zrovna tu polanu. Tenkrát tam ještě stály osamělé trosky jedlí, které už zmizely, dneska je polana holá. Jeho fascinovaly ty sucháry jedlí, on tomu říkal sochy a fotil pořád jen tam. Interiér lesa jej, samozřejmě, také oslovil, ale jeho parketa byla tohle.
Měli spolu rozdělený čas. Jelikož on vstával i v Praze v poledne, já jsem dopoledne využil na to, že jsem oběhl celý prales Mionší a sám jsem si fotil. Pak jsem se vrátil, najedli jsme se (oběd byla snídaně) a šli jsme fotit se Sudkem.
Když jste žil v Jablunkově, rozuměl jste místnímu dialektu?
Já jsem pyšný na svou „frenštátštinu“, ostatně moje maminka ji používala i na lékařských sympóziích. Ona je celkem jednoduchá: „Jak se mátě, co dělátě.“ Když se vás někdo zeptá na psa: Jak mu je? Neznamená to, že se ptá na jeho stav, ale na jeho jméno. Ale slezština, to už bylo pravda trochu těžší. Když se dal Rathouský (hajný) do rozhovoru s manželkou, já jim nerozuměl ani slovo. Ale toho se držte. Když umře dialekt, to je smutné.
