Nechyběly mantinely, branky, tenisový míček, a v brance stál odvážlivec s kšiltovkou v ruce a pěnovými molitany na nohou.
Akce, která kdysi v Třinci slavila velký úspěch, měla za cíl dostat děti na hřiště. Vnést opět pohyb a radost na betonové plácky tak, jak tomu bylo kdysi. Přihlášené děti byly ve věku od 6 do 11 let a do týmů byly náhodně vylosovány. Kdo neměl hokejku, mohl si ji na místě vypůjčit.
V pátek se hokejového klání na hřišti za Slezskou krčmou zúčastnil také obránce Ocelářů Marian Adámek.
Akci pořádala nezisková organizace Saves help a Šimon Hrubec si ten den našel čas i na krátký rozhovor pro Třinecký hutník.
Také jste kdysi běhával za tenisákem?
Ano. Jako dítě jsem hrával s tenisákem, proto jsme přišli pod hlavičkou Saves help s projektem Pojď ven. Pořád jsou ve městě betonové a asfaltové plácky určené k tomu, aby se na nich hrálo. Osobně mě překvapilo, když jsme přišli na hřiště za Slezskou krčmou, že už zde měli připravené a navrtané branky. Vypadá to, že sem děti chodí.
Říká se, že po covidu mládež zpohodlněla…
To je těžké soudit a globalizovat. Záleží to hodně na rodičích a na výchově. Určitě je jednodušší dát dítěti tablet a mít klid. Na druhou stranu je to v dnešní době bez tabletu těžké. Vidím to u sebe, mám dvě děti. Taky se dívají v tabletu na pohádky, já se zase díval v televizi. Záleží, jak to rodiče ukočírují, a kterým směrem své děti povedou.
Vedete své děti ke sportu?
Ano. Můj syn dělá ve Švýcarsku tři sporty – florbal, fotbal a hokej. Dávám mu možnost výběru, aby sporty poznal a později se věnoval tomu, který mu bude nejbližší. Sport ho baví, má ho v krvi. Za to jsem šťastný. Do ničeho ho nenutím, ale dávám mu určitý režim, aby měl morálku. Chci, ať dělá cokoliv, ať je to na 100 procent. A je jedno, zda bude jednou hrát hokej, malovat obrazy, nebo stavět domy. Cokoliv děláte, musíte dělat naplno, a to se vám pak vrátí.
Pojďme k vám. S Curychem jste vyhráli tamní soutěž. Jak se cítíte jako čerstvý mistr Švýcarska?
Je to příjemné a mám velikou radost, že se to povedlo. V každé z lig, ve které jsem chytal, jsem získal titul (kromě Ocelářů ještě s Omskem). Byl jsem docela nervózní, aby ten třetí titul vyšel, protože jsem si jeho získání dal jako svou metu. Povedlo se.
Neláká vás přidat další tituly v jiných ligách?
Láká, ale na další dva roky mám podepsanou smlouvu v Curychu, tak možná potom. Na druhou stranu, v dané chvíli nevím, zda za dva roky budu ještě uvažovat o nějakém zahraničním angažmá. Třeba se budu chtít vrátit do Čech. Za dva roky se může změnit spousta věcí. Lákalo by mě Švédsko, protože tamní liga je velice kvalitní.
Jaký je ve Švýcarsku život?
Extrémně drahý. Ale je tam neuvěřitelně bezpečno. Děti tam chodívají samy po ulicích, jsou na to zvyklé. Mám na mysli prvňáčky i mladší. Jsou venku, a široko daleko žádný z rodičů, je to tam na běžném pořádku.
Co se přírody týče, Alpy jsou nádherné. Ale Čechy jsou Čechy, doma je doma. Hodně lidí si Švýcarsko idealizuje. Ano, ale my se u nás vůbec nemáme špatně. Například ve zdravotnictví. Když porovnám, kolik toho pokrývají zdravotní pojišťovny, tak v tomto směru jsme na tom lépe než ve Švýcarsku.
Jaká je švýcarská soutěž z pohledu gólmana?
V české soutěži jsem nehrál už pět let, takže nechci porovnávat. Obecně si myslím, že všechny ligy se kvůli incidentu na Ukrajině zlepšily, protože nastal veliký odliv hráčů z ruské KHL. Evropské týmy se snažily stáhnout nejlepší hráče. Většina hokejistů chtěla jít do Švýcarska, protože to je, co se týče hokeje, země zaslíbená. Ale i cestování je zde v pohodě.
Před válečným konfliktem na Ukrajině byla KHL po NHL druhou nejlepší ligou světa. V současné době řadím v Evropě nejvýše švýcarskou a švédskou ligu. Sledoval jsem i českou extraligu a musím říct, že její úroveň je také hodně vysoká.
Sledoval jste cestu Ocelářů za dalším titulem?
Pokud jsem zrovna nehrál, zápasy Ocelářů jsem sledoval. A musím říct, že to byla jízda. Myslím si, že tento titul byl nejtěžším, který Oceláři vyhráli.
