Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná. Mezi tyto patří např. exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů, exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, exekuce prodejem movitých či nemovitých věci, či exekuce pozastavením řidičského oprávnění. Způsoby provedení exekuce může exekutor užít současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. Základním kritériem pro volbu a časování způsobů exekuce je pak v konkrétním případě to, aby bylo dosaženo uspokojení pohledávky oprávněného zcela či v co největší dosažitelné míře. Rozhodující je tedy účel exekuce, jímž je dosažení uspokojení oprávněného. A samozřejmě i faktické okolnosti konkrétní exekuce, zejména to, kdy exekutor vypátrá, který majetek povinného a jak složitý je průběh postižení těch či oněch majetkových hodnot povinného.

Exekutor může postihnout majetek povinného v takové míře a takovými způsoby, aby bezpečně a s jistotou dosáhl uspokojení oprávněného a úhrady nákladů exekuce. Není proto v rozporu se zákonem, postihuje-li exekutor majetek povinného v míře o něco větší než zcela nezbytné.

Exekutor totiž v průběhu exekuce zpravidla nemůže přesně odhadnout, jaký výtěžek ten který ze zvolených způsobů exekuce přinese a jaké náklady budou s ním spojeny, takže jediným způsobem, jak spolehlivě zajistit vymožení pohledávky, je postihnout více majetku, než by nezbytně k dosažení účelu exekuce postačovalo (20 Cdo 1552/2024). Exces exekutora v podobě prodeje či blokace majetku značné hodnoty kvůli bagatelní částce však též není přípustný.