Události posledních dní nás přesvědčují o tom, že fungování společnosti může vcelku jednoduše narušit „tichý nepřítel“ např. v podobě onemocnění „COVID-19“, jehož postupné šíření a dopady začínají pomalu svírat náš každodenní život, tak jej známe. V důsledku vcelku dynamického nástupu tohoto onemocnění vláda ČR přijala řadu opatření k tomu, aby jeho šíření minimálně zpomalila. Jedno z těchto opatření zasahuje do oblasti trestního práva, proto je vhodné si připomenout, jakého trestného činu se lze v souvislosti s šířením onemocnění dopustit.

Pod pojem týrání zvířat můžeme zařadit celou škálu nepřijatelného chování vůči zvířatům, a to jak v rovině fyzické, tak i psychické. Mezi týrání zvířat kromě zřejmého „násilí“ zákon na ochranu zvířat proti týrání řadí např. podávání dopingových látek poškozujících organismus zvířete s cílem změnit jeho výkon či vzhled, bezdůvodné vyvolávání nepřiměřeného působení stresových vlivů biologické, fyzikální, nebo chemické povahy, opuštění zvířete, či v poslední době médii akcentovaný chov zvířat v nevhodných podmínkách. Fyzické osobě za přestupek týrání zvířat pak může být uložena pokuta až do 500 000 korun.

V dnešním článku navážeme na téma z minulého týdne, když se budeme věnovat únikům zvířat. Tuto problematiku správní orgány poměrně často řeší, nicméně, v některých případech dospívají k nesprávným závěrům a trestají chovatele, aniž by náležitě zkoumaly jednotlivé skutečnosti.

Na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se dnes budeme zabývat problematikou rušení nočního klidu v podobě štěkotu a vytí psů. Vášnivé chovatele již můžeme na začátku uklidnit tím, že rozhodnutí soudu je vcelku racionální, a to ve smyslu zachování vyvážené ochrany zájmů zvířat, jejich chovatelů, sousedů apod. Téma vychází z rozhodování správního orgánu v přestupkovém řízení ve vztahu k přestupku proti veřejnému pořádku (porušení nočního klidu).

Dnes se plynule přesuneme od služebností pozemkových ke služebnostem osobním, a to konkrétně k právu užívacímu a požívacímu. Na rozdíl od pozemkových služebností jsou tyto vázány na konkrétní osobu, jsou s ní tzv. spjaty, a to v souladu s tezí „dokud nás smrt nerozdělí“. Osobní služebnosti totiž automaticky nepřecházejí na dědice. Přičemž podstata služebnosti zůstává nadále zachována, a sice, že vlastník věci musí ve prospěch jiného něco trpět nebo se něčeho zdržet.

V dnešním článku doplníme náš exkurz do oblasti možná ne zcela „tradičních“ služebností, když si představíme právní úpravu služebnosti okapu, práva na svod dešťové vody, či služebnosti rozlivu.

Přestože dnešní téma článku nepředstavuje jakýsi „hlavní proud“, na který by se zaměřoval široký okruh lidí, může být zajímavou ukázkou toho, na co vše je v právní úpravě, zde reprezentované občanským zákoníkem, pamatováno a jaké všechny situace mohou být řešeny. V tomto případě se nadále držíme oblasti služebností (tj. postihují vlastníka věci tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet).

Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 přináší vlastníkům nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, právo žádat, aby jim soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Fakt zajištění přístupu k nemovitosti je vždy nutno důsledně prozkoumat a právně ošetřit. Rozhodně nedoporučujeme spoléhat na dobré vztahy minulých generací nebo na slibované dořešení až po nějaké době. Je-li přístup k nemovité věci možný pouze přes cizí pozemky, pak je zapotřebí zpozornět.