V posuzované věci pronajímatel a vlastník uzavřel s nájemcem nájemní smlouvu na pozemky využívané jako veřejné parkoviště. Po ukončení nájmu nájemce pozemky nevyklidil ani nepředal vlastníkovi a pokračoval v jejich faktickém užívání k podnikání. Ačkoli tvrdil, že již pouze „zajišťoval ostrahu“ a neorganizoval parkování jako takové, soudy tuto argumentaci neakceptovaly. Ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu konstatovaly, že obohacení vzniká už samotným zadržením a dalším užíváním předmětu nájmu, a to i bez aktivního výkonu podnikatelské činnosti v původním rozsahu.

Nejvyšší soud připomněl, že podle § 2991 a § 2999 občanského zákoníku je osoba, která bez právního důvodu užívá cizí věc, povinna vydat získaný majetkový prospěch, není-li to možné naturálně, pak v penězích. Finanční náhrada musí odpovídat obvyklému nájemnému v daném místě a čase a reflektovat způsob, jakým byla věc užívána – zde tedy jako podnikatelský prostor (veřejné parkoviště).

Soud rovněž zdůraznil, že pro vznik nároku na náhradu není podstatné, zda došlo k faktickému vyúčtování vůči třetím osobám (např. parkovacím poplatkům). Klíčové je, že vlastník byl po skončení nájmu zbaven možnosti nakládat se svou věcí, zatímco někdo jiný (v tomto případě bývalý pronajímatel) z ní dále čerpal výhody.

Z rozhodnutí je zřejmé, že užívání věci bez právního titulu není „šedou zónou“, nýbrž právně kvalifikovaným stavem s konkrétními následky. Nejvyšší soud tak navazuje na svá předchozí rozhodnutí a podtrhuje, že k bezdůvodnému obohacení dochází i v případech, kdy nedošlo ke klasickému prodloužení nájemní smlouvy, ale k setrvání ve faktickém užívání.

Z praktického hlediska je tedy zásadní, aby nájemce po skončení smlouvy neprodleně vrátil předmět nájmu a ukončil jakékoli jeho faktické využívání. V opačném případě se vystavuje povinnosti hradit přiměřené užívací plnění – v podnikatelském prostředí nezřídka ve výši, která může dokonce i přesáhnout původní nájemné.