Na ledové ploše Werk Areny objel obdélník o rozměrech 48 x 14 metrů za 13,83 sekundy. „Jsem spokojený, že jsem vyhrál první ročník, navíc v tolika letech. Jediné, co mě mrzí, že to nemá takový ohlas ve světě a že se o mně nepsalo na ESPN jako na jaře o Davidu Ciencialovi, když přihrál na sedm gólů. Přitom s tím výkonem bych byl i v NHL ve finále All Star Game (Utkání hvězd). Porazil by mě jen (Connor) McDavid a rozhodovala by cílová fotografie,“ smál se Adamský.
Rychlost je předností zejména mladých hráčů, přesto s nimi třinecký útočník drží stále krok. „Nemám doma v trezoru schovaný žádný cvik, který bych si potají trénoval. Je pravda, že více skáču, dá se tím zvýšit dynamika a odrazová síla. Ale i když někdo mladý začne po tomhle rozhovoru skákat tisíc překážek denně, nemusí být stejně rychlý jako já. Tak to nefunguje. Ještě posiluju hlavně záda, břicho, ale to by měl každý hokejista. A když si shrnu dvacet let v extralize, základ letní přípravy je stejný. Fakt nedělám nic jiného,“ vysvětlil.
„Nemám doma v trezoru schovaný žádný cvik, kterým bych si potají trénoval rychlost.“Martin Adamský
Adamský také podotýká, že rychlost má geneticky danou. „Mám videokazety, když jsem byl malý, a je vidět, že už tehdy jsem byl rychlý. Jako je Jágr jedním z milionu, já jsem jedním ze 300. Vím, že hráčů jako já v extralize moc není. Je to dané. Pár procenty se sice dá rychlost ovlivnit a natrénovat, ale každý hráč je nějak uzpůsobený. Z nebruslaře neuděláš bruslaře jako já. Také nebudu nikdy umět tak hezky kličkovat a přihrávat jako Jura Polanský,“ dodal.
Utahoval si z Peterka, teď je v jeho kůži
Když byl Jan Peterek na sklonku hráčské kariéry a byl v kabině Ocelářů nejstarší, stal se terčem vtípků Martina Adamského. Nazýval ho, dnes sportovního ředitele a svého nadřízeného, dědečkem. „Kluci mi v kabině nedávají najevo, že jsem nejstarší. Je to tím, že na rozdíl od Honzy vypadám mladší a chovám se pořád jako dvacetiletý kluk. To Honza je sofistikovaný člověk, už v té době vystupoval jako manažer. Já jsem takový poťouchlý,“ směje se sedmatřicetiletý Adamský, asistent kapitána Ocelářů.
Svůj věk si ale uvědomuje. „Letí to. Asi před pěti lety jsem říkal, že mám v kariéře ještě něco před sebou. Teď používám větu, že mám před sebou už jen něco. Těší mě ale, že jsem tak dlouho vydržel. V extralize mám přes 850 startů a láká mě, abych překonával další své milníky. Chci taky vyhrávat. Vlastně je pro mě poctou, že můžu být nejstarším hráčem takového týmu. Jsem také rád, že se držím na úrovni a že jsem třeba v oslabeních pořád prospěšný. Klidně budu hrát i do čtyřicítky. Ale odvíjí se od toho, zda budu zdravý a zda budu mít týmu co dát. Nechtěl bych zbytečně zabírat místo,“ pokračoval.
Na vlastní kůži už ale pocítil, že čas nezastavíš. „Celou kariéru jsem byl nastavený, že i když jsme měli po těžkém zápase volno a byl jsem zbitý, šel jsem si zatrénovat. A v podobné situaci jsem se rok dva zpátky přistihl, že jsem měl v hlavě strašnou chuť trénovat, ale na ledě jsem byl zavařený. Hledal jsem příčiny a rozhodl jsem se, že už nebudu trénovat v takových objemech,“ popsal svou zkušenost.
„Nechci, aby to vyznělo, že si ubírám a něco flákám. Když jsem byl mladší, makal jsem hodně a na maximum, protože si myslím, že přístup v tréninku se odrazí i v zápase. Ale tělo je starší, potřebuje více odpočinku. Zvláště, když se hraje úterý, pátek, neděle a do toho hodně cestujeme. Kdybych nehrál dvacet minut za zápas, určitě bych si přidával. Teď si odmakám, co máme všichni na společném tréninku povinné, a pak poslouchám tělo. Podle toho se udržuji v kondici, aby výkon gradoval zápasem,“ uzavřel Martin Adamský, který v této sezoně vstřelil tři branky. Více jich nikdo z Ocelářů nedal.
