„Když se důl ČSM začal budovat, to jsem se narodil. Ale nenapadlo by mě, že budu i u jeho zavření,“ říká Kasper.

Minulou středu ráno si oblékl slavnostní hornickou uniformu a jako jeden z pozvaných hostů mohl přímo v prostoru náraží sledovat výjezd posledního vozíku s uhlím. Úsměvy na takové akci ale nečekejte. Nikomu z desítek mužů a žen, kteří se přišli s posledním činným dolem v Česku rozloučit, do smíchu nebylo.

„Říká se tomu slavnost, ale je to spíš smutné setkání. A tohle bylo obzvlášť těžké loučení. Potkal jsem tam desítky svých kamarádů a každý říkal, že to je pohřeb,“ říká Josef Kasper, jenž hornické povolání zdědil po otci. Po odchodu ze šachty ale u hornictví zůstal, už více než 15 let je ředitelem Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě.

Na co člověk, který zasvětil život hornické práci, v takových chvílích myslí?

„Nebyl jsem sám, kdo měl slzy v očích. Vzpomínal jsem na kamarády, kteří tu už nejsou. Na kluky, se kterými jsem dělal a kteří pro mě byli skoro jako rodina, protože při práci v dole vznikají přátelství na celý život. A taky jsem myslel na tátu. Ten vždycky říkal: ´Pepik, chlapi nebečí, ale vlhnou jim oči´. A přesně tak to bylo i minulý týden,“ prozradil Kasper, který po absolvování VŠB v Ostravě nastoupil na důl ČSM jako důlní geolog a do práce na Karvinsko celý život dojížděl z Hnojníku, kde se narodil a stále žije.

Je mu líto, že si minulý týden nestihl popovídat se všemi, které ten den potkal. I proto plánuje ještě jedno loučení, bez oficialit.

„Chtěl bych zorganizovat setkání všech bývalých zaměstnanců dolu ČSM. Mělo by se odehrát v létě ve Stonavě ve fotbalovém areálu. Navaříme guláš, opečeme párky, dáme si pivo a budeme vzpomínat, jak jsme fedrovali. Myslím, že si to všichni, kdo na té šachtě pracovali, zaslouží,“ dodává Josef Kasper.