Své poznatky, které sepsal v bakalářské a diplomové práci, navíc zužitkoval v knize s názvem Těšínsko – drama tří národů. A trefil do černého – specifické dějiny regionu jsou stále živé téma, které veřejnost zajímá. Proto se knihovník a historik Jakub Podžorný rozhodl toto téma lidem přiblížit formou autorských besed.
Proč jste si vybral téma soužití Čechů, Poláků a Němců na Těšínsku? To není jednoduché téma.
Máte pravdu, že je to složitý fenomén. Ale protože mám rád náš region a jeho historii, toto jsou věci, které k tomu neodmyslitelně patří – myslím soužití právě těchto tří etnik. V rámci studia polonistiky jsem se přirozeně zaměřil především na polské etnikum, které jsem zasadil do kontextu společného soužití s dalšími dvěma národnostmi – Čechy a Němci.
Ve své diplomové práci jste mapoval polské školství na Těšínsku v 19. století. Proč právě školství?
Protože mi to připadalo jako zajímavý fenomén, který v českém prostředí nebyl moc prozkoumaný. Tématu polských škol na české straně se dosud mnoho českých historiků nevěnovalo, takže si o tom česká veřejnost neměla šanci něco přečíst. Studoval jsem v Pardubicích, kterým je Polsko mnohem vzdálenější, a často jsem narážel na otázky, jak je možné, že tady máme polské školy a kde má ten fenomén kořeny. Takže tady možná vznikla má potřeba vysvětlit, odkud se polské školství na českém Těšínsku vzalo a jak se vyvíjelo. To byla jedna z motivací to sepsat.
Kdy vlastně byla na školách v Rakousko-Uhersku, jehož bylo Těšínsko až do roku 1918 součástí, povolena polština?
S nástupem Františka Josefa I., tedy v roce 1848, se zde stala po němčině druhým úředním jazykem a z Vídně přišlo povolení zavést polštinu ve školách a na úřadech na Těšínském Slezsku. To, o co místní po celá staletí usilovali, se stalo skutečností.
Neměl jste obavy, že svou prací, výzkumem a jeho zveřejněním vyvoláte nějaké třenice?
Je to sto a více let stará historie, v dnešní době, jak doufám, už spíše uzavřená kapitola.
Ale někteří to mohou brát po svém…
To mohou, ale toto riziko k psaní o moderních dějinách vždycky patří. Samozřejmě jsem se snažil přistupovat k tomuto tématu co možná nejvíce neutrálně a vyváženě. Rozhodl jsem se prostě oprostit se od emocí a soustředit se na holá fakta.
Máte za sebou několik veřejných besed k prezentaci této své knihy. Jaké jsou ohlasy?
Pozitivní. Kupodivu jsem se nesetkal s žádnými výpady ani rozhořčenými reakcemi, což mě utvrdilo v tom, že se mi snad podařilo balanc na bázi neutrality udržet. Hodně mile mě překvapila účast na besedách, míra zájmu. Myslel jsem si, že to bude kniha, po které sáhne pár fajnšmekrů, že to budou komorní diskuse a setkání s pár lidmi, když bude nějaká beseda. Ale opravdu na všech čtyřech místech byl zájem velký. Předčil mé očekávání.
Co posluchače nejvíce zajímalo? Na co se nejčastěji ptali?
V kavárně Avion například padaly ještě půl hodiny po besedě dotazy a lidé se hojně vyptávali. Celkově bych řekl, že lidi více zajímá ta novodobější část, druhá světová válka a národnostní okupační politika. Hodně se zajímali i o „volkslisty“ a vždycky to konfrontují se zkušenostmi příbuzných, často přidávají vlastní rodinné příběhy k tomuto tématu.
Zájem o téma je, takže jste spokojen?
Nadmíru. A přitom jsem těm besedám nešel nijak naproti.
Zkusil byste dvěma, třemi větami charakterizovat česko-polsko-německé vztahy na těšínském pomezí?
V období, které jsem sledoval, to byl nejprve takový slovansko-germánský spor. České a polské hnutí spolu dříve spolupracovaly proti němectví a germanizaci. Ovšem v posledních dekádách existence Rakousko-Uherska, když už se monarchie trochu demokratizovala a učinila vůči slovanským národům spoustu ústupků, v sobě začalo české a polské národní hnutí spatřovat konkurenci a objevilo se pnutí i mezi příslušníky těchto národností. Vše vyvrcholilo v roce 1919, kdy se dělilo bývalé Těšínské knížectví mezi dva nástupnické státy.
Jak tedy pojmenovat vztahy těch tří národů v té době?
Asi nevraživost a konkurence. Vždy v nějakém období měla, ta která národnost navrch a došlo na vyřizování účtů.
Překvapilo vás něco, na co jste při svém bádání, které zřejmě trvalo několik let, přišel, co jste zjistil?
Při studiu kronik polských obecných škol mě zaujalo například to, jak byly téměř po celé období první republiky polské děti na školách vychovávány v pročeskoslovenském duchu. Slavily se narozeniny T. G. Masaryka, na státní svátky se konala shromáždění, ve spolupráci s českými školami se sázely se lípy. S nástupem školního roku 1938/1939 se ale situace najednou zvrtla. Zápisy v kronice začala psát jiná ruka, což bylo zřejmě způsobeno personální změnou, a nastal totální obrat – na jedné stránce kroniky je oslava „Prezidenta osvoboditele“ a na druhé už zarputilá nenávist, teorie o čechizaci a útlaku. Vpád polské armády v říjnu 1938 na českou stranu Těšínska je vnímán jako osvobození.
Hodně mě překvapilo, v jak krátké době mohla tato změna proběhnout a jak rychle podobná nenávist zapustí kořeny, když se něco takového začne podporovat a objeví se snaha rozeštvávat lidi na sousedské úrovni. Stejné procesy vidíme koneckonců v některých evropských regionech, kde zuří válka, i dnes. Co z toho plyne? Že je třeba být na pozoru a nebrat rozeštvanou společnost na lehkou váhu. Situace se může vymknout kontrole velice snadno.
