Jezdíte po kinech, propagujete a uvádíte svou novou komedii. Jaké jste zatím zaznamenal reakce diváků?
Jsou překvapivě pozitivní. Jsem moc rád, že diváci pochopili, co bylo smyslem tohoto filmu, a to najít způsob, jak žít kvalitně dál, když už přišlo stáří a moc to nejde. A tento film dává naději, že to možné je, jen to dá práci.

Jak? Máte recept?
Ano, musíte si udržovat dobré vztahy s rodinou a přáteli a mít také vůli nevzdávat to. To, že film lidem dává naději, že stáří nemusí být jen průšvih, a že z promítání odcházejí rozjasnění, je přesně to, co jsem chtěl.

Mám z toho velkou radost. O to více, že se publikum během promítání směje. Musím přiznat, že dokonce více, než jsem čekal. Dokonce se stává, že mu kvůli dlouhému smíchu utečou následující dialogy, což může být ke škodě.

Naštěstí ale hrají ve filmu filmoví a divadelní matadoři, jako je Petr Kostka nebo Honza Vlasák, a ti vědí, v jakých místech se lidé budou smát a udělají tam kratičkou pauzu. To jsou opravdu cenné zkušenosti z divadla. To se mi stalo, když jsem s tátou natáčel Vratné lahve. On dělal ty pauzy a já jsem se rozčiloval a ptal se ho: „Co to děláš? Proč nepokračuješ? Mluv, ne?“ A on: „Jo, ale tady bude ten smích.“ A měl pravdu.

Proč vlastně v tomto film nehraje?
Táta je vynikající v rolích, které si píše sám pro sebe. Nebo v těch, kde je mu ta postava něčím podobná nebo má podobný charakter. V Pěti švestkách ale taková postava prostě není. Sám jsem s tím měl trochu problém a bylo mi to líto. Říkal jsem mu, ať mi to promine, že mě to moc mrzí, ale on jen namítl: „Ale prosím tě, já hraju patnáctkrát do měsíce divadlo. Vždyť bychom ho museli zavřít, kdybych jel s tebou na měsíc na moře. A potom taky, je to o starých lidech a já starý nejsem.“

Ale nějak jste spolu na filmu spolupracovali…
My tomu říkáme proveselování. Je to taková naše tradice, že když něco dělám, tak vždy vyberu místa, která si zaslouží více humoru. On je totiž právě na toto machr. A taky mu chybí práce ve dvojici, na kterou je celoživotně zvyklý. Vždyť léta dělal se Smoljakem, s Jardou Uhlířem psal písničky a se mnou zase pracoval na scénářích. Takže si uděláme vždycky jedno dvě odpoledne, kdy si tvoříme a většinou z toho nějaký fór vyjde.

Pokračuje tato tradice i s vaším synem, který se mimochodem na vzniku Pěti švestek taky podílel?
Se scénářem ne, protože syn František je střihač a kameraman. A obě tyto profese u filmu dělal. Druhý syn je zvukař, a i on s námi pracoval. Takže ta tradice pokračuje v tom smyslu, že spolu tvoříme a děláme na obraze filmu.

Film Pět švestek vznikal v utajení a vůbec se o něm do poslední chvíle nevědělo. Jak to probíhalo?
S rodinou jezdím rád do Řecka. Máme tam své oblíbené místo, a právě tam syna napadlo, že bychom mohli natočit film. Bez nervů, bez nějakých ambicí. Uvědomil jsem si, že jedno téma nosím v hlavě už dlouho, a tak jsme do toho šli. To natáčení bylo velice specifické. Jednak jsme o něm skutečně nešířili žádné informace, pak také to, že probíhalo tři týdny na lodi, kam se nevejde moc lidí, bylo zvláštní. Komorní, přátelské a pohodové. Herci na noc odjížděli do hotelu, štáb zůstával. Pouštěli jsme si, co jsme za den natočili, diskutovali jsme o tom, pili víno, chytali ryby. A já jsem si uvědomil, že jsem šťastný.

A proč jsme o filmu nemluvili dopředu? Říkal jsem si, že kdybychom to oznámili už při natáčení, tak v době premiéry bude film působit staře. Dneska se všechno strašně rychle opotřebuje, co se stalo před měsícem, máte pocit, že je půl roku staré.

Slyšela jsem, že se snímek měl jmenovat úplně jinak.
To je pravda. Ve hře byl Poslední mejdan, pak Starci a moře. Až můj syn Ondřej přišel s názvem Pět švestek a ten už zůstal.

Jaká vzpomínka z natáčení vás vždy zaručeně rozesměje?
Těch je více, ale zmíním jednu. Ve filmu hraje Petr Kostka, je mu 88 let a ten byl na lodi největší držák. Vyprávěl historky, držel zábavu, nikdy si nestěžoval, nebyla mu zima, nevadily mu modřiny, prostě, jak říkám, držák. Jednou večer jsem ho ale nechtěně zastihl, jak volá domů manželce Karmen. A ztěžoval si: hrozný vlny, vítr, zima… Když jsme se vrátili domů, tak jsem se jí omlouval, čemu jsme vystavili jejího muže, ale ona mě uklidnila, že to všechno dělila deseti, že ho moc dobře zná. Ono se mu jenom stýskalo. A pak se ukázalo, že bez sebe nikdy nebyli tak dlouho.

Vy jste divákům v kině řekl, že už jste točit nechtěl, ale nakonec jste do toho šel. To tedy znamená, že Pět švestek je váš poslední film?
Už to říkám dlouho, že mě natáčení vyčerpává. Já do toho vždy dávám tři sta procent energie, aby tam v konečném důsledku těch sto bylo a je to pro mne hrozně náročné.

Říkám si, že natáčet film by měl člověk jen v době, kdy je mladý. A pak už by si měl brát menší úkoly. Tenhle film byl trochu takový punk. Málo lidí, méně stresu, proto mě to bavilo. Takže pokud bych měl točit někdy něco podobně, možná bych do toho šel. Ale raději si budu dělat spíše to divadlo. Na stará kolena je ze mě navíc i divadelní herec, a to mě hodně baví a naplňuje.