„Jsem otevřený k lidem všech náboženských komunit“

Během půldruhé hodiny posluchačům poutavě přibližoval dějiny židovského národa, osudy Židů v českých zemích a nakonec také v Jablunkově. Po výkladu a následné besedě se diplomat Robert Řehák rozpovídal také o sobě.

Robert Řehák usiluje o dialog mezi náboženstvími. Foto: ba

 Nejdříve jste studoval veterinářství, posléze humanitní vědy. Díky čemu jste pronikl do tajů judaismu a hebraistiky?

Prvotní impuls a můj vztah k hebraistice přišel od mého učitele, profesora Jana Hellera. Byl to neobyčejně moudrý člověk a když mluvil s některým ze svých žáků, tak se věnoval pouze jemu. Profesor Heller měl opravdu úžasný vztah se svými studenty a já jsem byl jedním z nich.

Těsně po revoluci jsme s kamarádem zvažovali, kam bychom teď měli jet, než třeba hranici zase zavřou. Z legrace jsem navrhl, že bychom mohli jet do Izraele, a tak jsme se tam stopem vydali. Jeli jsme přes Brno, Bratislavu, Budapešť, Bukurešť a dál. Ta dobrodružná výprava ve mně vzbudila zájem o judaismus, hebrejský jazyk a další věci s nimi spojené.

Já jsem vlastně vždycky hledal hlubší věci. Vyrůstal jsem v socialistické předrevoluční rodině, kdy vlastně socialismus žádné hodnoty neměl. A najednou jsem se setkal s kulturou, která není stará, 10, 20 nebo 50 let, ale třeba pět tisíc let. Oslovila mě víra i kontakt s generacemi před námi.

  Mluvíte několika jazyky. Za jak dlouho jste ovládl hebrejštinu?

Hebrejštinu se učím mnoho let. Jako soudní tlumočník hebrejského jazyka působím 25 let. Nemohu ale říct, že bych ten jazyk ovládal dokonale, protože stále objevuji nová slova, nové slovní obraty. V mém případě se jedná o celoživotní studium.

 V Jablunkově jste byl poprvé. Jak na vás zapůsobilo setkání s místními lidmi?

Velmi mám rád Beskydy. Předminulé léto jsme je s kamarády celé pěšky prošli. V Jablunkově jsem však byl poprvé a mám z toho hrozně hezký pocit. Místním lidem se říká Goroli. Jsou tvrdí, ale uvnitř velmi srdeční. Jedna místní paní mi říkala: „Máme tu špičaté jazyky a kulatá srdce.“ Podobá se to příměru Sabra v Izraeli. O tamních lidech se říká, že jsou jako Sabra. Je to kaktus, který píchá, ale uvnitř je sladký.

 S dějinami jablunkovských Židů jste se setkal až tady, nebo jste se jim věnoval už dříve?

Historii Židů v Jablunkově jsem poznal na základě publikací i návštěvy židovského hřbitova. Prošel jsem ho s René Hrubým, četl jsem si nápisy na náhrobcích, které jsou v hebrejštině a v němčině. Na jejich základě jsem si udělal obrázek o místní komunitě. Byla to pro mě zajímavá zkušenost.

 Zaujal vás židovský hřbitov ve městě?

Je nesmírně důležité, že se zachoval dodnes. Vážím si všech lidí, kteří o to místo pečují, protože je to součást naší historie, která se tady odehrála. Prolínaly se zde různé národnosti, česká, polská, německá i židovská. Lidé tady žili v úžasné symbióze, a to bylo něco, na co bychom neměli zapomenout. Naopak – tu jinakost bychom se měli snažit neustále objevovat a učit se z ní. Neměli bychom zapomenout na lidi, kteří tu žili a taky na to, proč už tady nejsou. Že byla doba holocaustu a kvůli němu spousta rodin skončila v koncentračních táborech, mnoho z nich v Osvětimi.

 Pozastavme se u vašich koníčků. Během přednášky jste zmínil, že velice rád sportujete.

Hrozně mě baví to, co dělám, ale také mě baví sport. Ve zdravém těle zdravý duch. Když chce být člověk odolnější, musí se na to připravovat jak psychicky, tak i fyzicky. Do práce jezdím na kole, prakticky za každého počasí, dokonce i v zimě.

Hraji florbal a každý týden jdu aspoň jednou do sauny. Velkým zážitkem pro mě bylo absolvování týdenního kurzu přežití ve vojenském újezdě ve Vyškově, na který jsem se přihlásil. A po návštěvě Jablunkova je mým novým koníčkem učit se mluvit po našimu.

Další zprávy z regionu