Jak se dvojice shodla, pro každou hru musí vyrobit loutky nové. „Při výrobě loutek se vůbec nepočítá s tím, že by hrály v dalších kusech. Já jsem u loutkového divadla 26 let, z toho v Českém Těšíně čtyři roky, a jen jednou jsem zažil opětovné použití loutek. Ovšem ty se tenkrát vyrobily, ale nakonec se původně do hry nevyužily. Proto jsme po nich po letech sáhli, ovšem kvůli charakterům jsme je stejně museli převléci,“ vysvětlil Skorkovský.
Když loutky odehrají derniéru, některá divadla je skladují a používají je například pro výstavy. „Ostatní se zlikvidují, protože nemají žádnou hodnotu – ani uměleckou, ani pro další využití,“ dodal loutkář.
Seznámení s hrou
Práce pro loutkáře začíná seznámením s novou hrou. Režisér společně s výtvarníkem a scénografem všem zainteresovaným představí hru včetně hudby.
„My už pak spolupracujeme s výtvarníkem. Řešíme třeba látky pro kostýmy. Ne každý materiál je poddajný a na loutku se hodí. Loutka rovněž musí vypadat tak, aby ji děti poznaly. Přitom musíme kombinovat kostým s vedením loutky,“ pověděla Kolondrová.
Při některých představeních se loutky musí během hry i rychle převléknout. I na to musí kostymérka myslet. „S Pavlem jsme sehraní. On vyrobí loutku a já ji obléknu. Náhradní kostýmy nejsou, herci musí být opatrní a nesmí ji ničím polít. Proto mají kávy a svačiny bokem jeviště. U nás je loutka svatá, každý je opečovává,“ zdůraznila Kolondrová.
„Děláme i pod tlakem. Když je generálkový týden, je pořádný frmol. Záleží i na režisérovi, jaký postup při zkoušení zvolí,“ dodal Skorkovský.
Titěrná práce
Podle Ivany Kolondrové nemůže loutky dělat každý. „Je to titěrný a možná i směšný svět. Člověk musí mít hlavně chuť a náladu tuhle práci dělat. Je to časově hodně náročné. Od výroby, šití a malování. Já jsem hlavně rekvizitářkou České scény, ale zároveň již třetím rokem šiji na loutky. Je to hezká práce a baví mě,“ svěřila se kostymérka. Při představení sleduje i reakce lidí. Někteří se i vyptávají, jak to dělá. Těší ji, že reakce bývají kladné. Odměnou jí je spokojené publikum.
Samotné oblečení loutky je podobné jako u lidí. „Vezmu si míry, potom udělám papírový střih, který přenesu na látku. Ale na loutce nemusí kostým až tak přesně sedět jako u lidí, takže někdy stříhám i od ruky,“ vysvětlila Kolondrová.
Loutek již oblékla na desítky, ovšem svého favorita mezi nimi nemá. „Každý kostým je jiný, ale všechny mám ráda. Pro každou loutku, kterou jsem dělala, jsem se nadchla,“ vyznala se kostymérka. Ne všechny loutky však obléká. Některé jsou vyřezané a kostým se namaluje přímo na dřevo.
Splní si sen
Pavel Skorkovský říká, že výroba loutky je společné dílo. „S Ivanou se společně domlouváme, abychom vše měli vyladěné. Ale kolikrát až na jevišti při posledních zkouškách dochází ještě ke změnám a na poslední chvíli musíme některé věci předělávat,“ konstatoval loutkář, kterému se brzy splní sen. Bajka totiž na jaře uvede Frankensteina.
„Mám rád morbidní věci, což ve Frankensteinovi bude. Kostýmy budou pěkné a zajímavé, ale to se ještě vyvrbí,“ těší se Skorkovský, který rád vzpomíná na hru Julese Verna. „To bylo velmi zajímavé. Rád dělám představení pro malé děti, ale ještě raději pro ty, které jsou již lehce pubertální. Tím jsme na jedné vlně, protože já se takto také cítím,“ směje se loutkář. Říká, že v práci si nevybírá. Která hra přijde, tu udělá.
