Počet vystoupení 1500. To je pěkné číslo…
Nutno říct, že v tom jsou započtené i soukromé akce, jako rodinné oslavy, firemní večírky a podobně. Ale že jsme amatérskou kapelou, tak je to pěkné číslo. Na druhou stranu nutno dodat, že to je za 40 let.
Za tu dobu hrajeme již ve třetí sestavě. Já jsem od začátku, dlouho byl i Buble (Pavel Sikora), ten už ale asi pět let nehraje. První sestava byla z Hrádku, kdy mě vzali kluci mezi sebe. Pak bylo spíše třinecké složení a nyní, a to už od roku 1998, hrajeme ve složení napříč regionem.
Co se za 40 let v Blafu změnilo?
Čtyřicet let je celkem šílená doba. To jsem měl rok po vojně. Některé věci ale zůstaly, třeba pořád hrajeme Cug do werku. Ale repertoár za ty roky neustále narůstal. Vydali jsme osm CD, nyní finišujeme na devátém. Rovněž hudebně se vše posunulo.
Ale mám dojem, že tenkrát bylo davové šílenství za stylem country, a nyní mi tento žánr připomíná spíše okrajovou záležitost. Něco podobného jako dechovka, ale v lepším. Hudební žánr country stárne.
Vidím to i na fanoušcích. Od začátku jsme měli své příznivce, pak na nás začali chodit jejich děti. Ovšem děti jejich dětí už moc ne. Ale jsme rádi, že to funguje alespoň tak, jak to funguje.
Zpíváte v nářečí. Slavíte úspěchy i mimo náš region?
Když jsme v našem nářečí hráli na Portách v Plzni a podobně, byli jsme od začátku bráni za exoty. Ale muzika šlapala, takže jsme se líbili. Nejvíce naše hudba funguje přes Ostravu, Bohumín až Mosty u Jablunkova. Rovněž v pohraničí s Polskem, ale dále v Polsku už ne, oni tam slyší hodně češtiny.
Neměl jste za tu dobu chuť seknout s hraním?
Mnohokrát. Vždy to bylo kvůli neshodám, nebo lidským vztahům. Dám příklad – máme naplánovaný koncert a najednou ten nemůže, druhý nemůže, to mě dokáže pěkně rozložit. Proto je nás nyní více, než potřebujeme. Tím máme náhradu, kdyby někdo nemohl vystupovat a zaskočí. Tím se dá podobným střetům předejít.
Ale kolikrát jsou to i stresy z vystoupení. Když se sejdou dva náhradníci, kteří spolu ještě nehráli a najednou mají společný koncert poprvé až na pódiu. Ale to je naštěstí jen občas.
Vy osobně se cítíte pořád dobře?
Prodělal jsem covid s oboustranným zápalem plic a od té doby mi každým rokem znenadání zhruba na měsíc odejdou hlasivky. A já musím čekat, až se hlas vrátí. Přitom máme nasmlouvané koncerty, které nechceme rušit. Potom za mě zpívají kluci, ale už to není ono. Já zvládnu třeba jen tři čtyři písničky. Stalo se mi to čtyři roky po sobě.
V jakém stádiu je nové – deváté CD?
Máme za sebou finální poslech, poté vše uzavřeme a CD bude připraveno. Poté musíme vše doladit administrativně.
Nač se posluchači mohou těšit?
Máme svolení od rodiny, že můžeme hrát dvě písně od Oty Žabky, folkloristy z Návsí. Jedná se o písně Na szance a Kostkowski potóczek. Já hodně sázím na písničku Na szance, což je o pevnosti z Mostů u Jablunkova. Dále jsme nahráli tři starší písně, které nebyly na CD, rovněž kluci něco napsali. Celkem bude na CD 14 písniček, z toho většina novinky.
A co křest CD?
Křest necháváme náhodě. Uvidíme, kdy budeme mít CD fyzicky. Možná CD pokřtíme příležitostně, možná až v září na Jabkovém dni 13. září. Tam plánujeme první oslavu 40 let trvání, protože jsme vznikli na podzim roku 1985. Máme také pozvanou kapelu od Žiaru nad Hronom, která zpívá rovněž v nářečí.
