Tentokrát se o vzpomínky podělil letos 80letý Roman Mohyla z Třince, který ve werku pracoval od roku 1965 do roku 2000, a to na strojní údržbě ocelárny. A jak Roman Mohyla trávíval volný čas?
„Oženil jsem se a měl dvě děti. V letech 1975 až 1978 jsme s manželkou stavěli na Kanadě rodinný domek. Veškerý volný čas jsme trávili na stavbě, kde nám pomáhala rodina, známí, kolegové z práce. Kdysi to nebylo, že přijel domíchávač a dovezl beton. Vše jsme míchali sami, vozili v kolečkách a vytahovali do patra,“ vybavuje si Roman Mohyla s tím, že tehdy Třinecké železárny stavebníkům hodně pomáhaly. Například železné „tregry“ se válcovaly přímo pro stavebníky a byly za cenu šrotu. Škvára byla zdarma, zaměstnanec platil jen odvoz.
„Ze škváry jsme pak na zahradě dělali cihly. S manželkou jsme stihli i 150 cihel za odpoledne. Pak jsme je na zahradě sušili,“ pokračoval Mohyla, podle kterého šel z werku odkoupit i použitý šamot z oceláren. „Třetinu chalupy mám podsklepenou a stavěl jsem z použitého šamotu, který byl tenkrát za pakatel,“ vysvětlil Mohyla, podle něhož byl problém stavební materiál vůbec sehnat.
„Byl nedostatek obkládaček, proto byly vytvořeny pořadníky. Podle velikosti domu jste pak dostal příděl v metrech čtverečních obkladu. S tím člověk musel vyjít. Pokud ne, materiál se sháněl různě, například po kamarádech. Ale už v té době se za stavebním materiálem začínalo jezdit do Polska,“ pokračoval Roman Mohyla.
Dobrá parta
Podle pamětníka měli tenkrát v práci skvělou partu. Kolektiv držel pohromadě. „Pořádali jsme různé akce, třeba tradiční smažení vaječiny. Jednou ročně jsme kupovali jehně a u kolegy v Hrádku u lesa jsme ho pak opékali. Podobně jsme připravovali krocany. Nechyběly ani různé předsváteční akce po hospodách. Někdy i s hudbou, protože jsme brávali i manželky,“ vysvětlil pamětník.
V televizi sledoval Roman Mohyla hlavně sport, jinak se na ní moc nedíval. „Byly dva české programy a k tomu jsme chytali polský, který měl v té době dobré filmy, co u nás nebývaly. Takové filmy jsme sledovali, ale musely být zajímavé,“ zdůraznil Mohyla.
Výlety a dovolené
Na dovolenou jezdíval s dětmi a manželkou hlavně do Tater, kam zavítal asi 10krát. Dále využívali rekreační střediska, která měly jednotlivé výrobní oblasti železáren v okolí. „S rodinou jsme jezdívali do Horní Lomné a do Řeky. Na víkendy i prázdniny. Na dovolené jsme vyráželi i do jiných středisek železáren. Například 7denní poukaz stál jednoho 70 korun. V ceně bylo započteno 5krát denně jídlo. Vše dotoval závod. Byla škoda toho nevyužít, protože doma člověk utratil více peněz,“ poukázal Mohyla.
Do Vysokých Tater jezdíval s rodinou na své náklady, protože se jim tam líbilo. Hlavně na Popradském plese. Díky družbě Třineckých železáren s obdobnými podniky v zahraničí zavítal i 2krát k moři do Polska a Jugoslávie.
Společenský život
V obcích a městech byly organizace, které se staraly o zábavu. „Pořádaly plesy, tancovačky. Například na Velikonoce nebo na MDŽ. To bývaly legendární večírky, které více prožívali muži než samotné oslavenkyně,“ usmál se Mohyla, který rovněž chodíval na hokej. „Měl jsem permanentku ještě když Třinec hrával druhou ligu. Chodíval jsem i na třinecký fotbal, když hrával první ligu. To byly časy. Nejvíce vzpomínám na zápas se Spartou, který byl hodně vyhecovaný a my jsme vyhráli 2:1. Třinec měl tehdy skvělé mužstvo,“ podotkl Mohyla, kterému už zdravotní stav nedovolí vyrážet za společenským životem. „Ale o všem mám přehled díky televizi a internetu,“ uzavřel Roman Mohyla.
