Jste absolventkou třineckého gymnázia, máte k Třinci a místním železárnám blízko?
Třinec mám ráda, ale musím se přiznat, že ocelárny znám jenom z Japonska. Docela mě to mrzí, ale napravím to.
Zkoumáte ocel, máte obrovské zkušenosti z japonského ocelářského giganta JFE Steel Corporation. Jak vnímáte Třinecké železárny?
Třinecké železárny mají obrovský význam pro region. Pracovala tam prakticky celá moje rodina. Jejich role v rozvoji našeho kraje je nezastupitelná. Je to firma se světovým úspěchem, se skvělým zázemím, vnímám ji velice pozitivně.
Je tedy možné, že vaši profesní kariéru ovlivnilo místo, ze kterého pocházíte?
Těžko říci, byla to totiž z velké části náhoda. K práci v ocelárnách jsem se dostala díky doporučení mého profesora z univerzity v Tojamě. Díky němu jsem se dostala na pohovor a měla příležitost uspět. Dostat se tam je pro Japonce sen. Firma spolupracuje s nejlepšími univerzitami a má neuvěřitelný rozpočet na výzkum. O jejich vybavení se mi v Česku mohlo jenom zdát.
Se svým týmem Lumina vyvíjíte nové techniky pro zobrazování struktury ocelí. Jde vůbec v současnosti dělat vědu individuálně?
Vůbec ne. Důležitý je interdisciplinární přístup, přinejmenším v mém oboru. Moje skupina kombinuje metalografii, elektronovou mikroskopii, fyziku, robotiku, umělou inteligenci, programování. Jeden člověk to dělat nemůže. A k tomu všemu musíte být ještě dobrá manažerka… Řídím tým a projekty. Musím se o ně starat, abych měla na výplaty. Nemůžu spoléhat na institucionální obnos, protože bych o ně přišla. Konkurence v Brně je obrovská a já si svých lidí velmi vážím. Kromě toho musím mít vizi a udržovat tým v dobré kondici. Důležité je, abychom si sedli lidsky.
Jak pracovat v týmu, jste se naučila v Japonsku?
To se učím za pochodu. V Japonsku jsem taky řídila několik týmů, ale tamní lidé jsou prostě jiní. Oni jsou od narození týmoví, všichni kopou za jeden manšaft. Pokud je někdo vzadu, není frustrovaný, protože ví, že je pořád součástí celku, který ho podrží. U nás jsou lidé individualisté, chtějí být úspěšní a já tomu rozumím. Proto nesmím nikoho přehlížet.
Ocel je všude kolem nás, ale čím to je, že si to lidé mnohdy neuvědomují?
Já si myslím, že ji vidíme, vnímáme, ale mnozí si myslí, že je to běžný materiál. Přitom ocel je nanomateriál, hi-tec produkt. Dnes jsou populární kompozitní materiály anebo třeba 2D materiály. Zní to nově, lákavě, proto když řeknu, že zkoumám ocel, mnozí se tomu diví. Ale i v tak zdánlivě archaickém materiálu je stále prostor pro výzkum. Fáze moderních ocelí měříme v jednotkách nanometru, zkoumáme je těmi nejpokročilejšími technikami. Stále se vyvíjí nové a nové oceli a to si lidé často neuvědomují. Nemá to dostatečnou reklamu. Ocelařina nezní příliš in. A přitom ocel je s lidstvem úzce spjata. Posunula nás tam, kde jsme. Ať mi někdo ukáže, co je vyrobeno například z grafenu. Anebo pamatujete, jak se říkalo, že budeme jezdit auty z hliníku?
Jaká je budoucnost oceli?
S výrobou oceli jsou úzce spjaty všechny technologie jejího zpracování a v tom se pojede dál. Ocel je všude a bude všude. Tak to prostě je, lidé ať se s tím smíří.
Velkou výhodou oceli je její recyklovatelnost. Výroba hliníku nebo hořčíku, byť se jedná o super lehké materiály se skvělými mechanickými vlastnostmi, je ekologicky náročná.
Jak se díváte na transformaci průmyslu?
Vnímám to pozitivně, je to transformace na vyšším levlu. Jede se dál, ocel zůstává. Budeme ji prostě vyrábět jinak. Nových technologií bych se nebála.
Někteří novináři vás nazvali ocelovou lady…
Nevím, odkud to vzali. Rozhodně se tak necítím, ale k hokejovým Ocelářům mám blízko, i když jsem jim začala fandit až kolem třicítky.
Více se dočtete v tištěném vydání Třineckého hutníku ze dne 22. listopadu 2023.
