Jako první začne příští rok výstavba nové bezemisní briketační linky s kapacitou až 500 tisíc tun briket ročně, která nahradí ocelárenský aglomerát a část produkce vysokopecního aglomerátu. Jeho výroba je energeticky velmi náročný proces s vysokou měrnou spotřebou fosilního paliva, a tedy vysokými hodnotami emisí CO2.

Investiční náklady dosáhnou 950 milionů korun. Železárny chtějí část nákladů financovat z dotace z Modernizačního fondu ve výši 405 milionů, o níž požádaly a čekají na notifikaci evropských úřadů. Linka poskytne práci 12 novým pracovníkům. Do provozu ji huť hodlá uvést v polovině roku 2025.

„Na jednu tunu vyrobeného ocelárenského aglomerátu připadá 820 až 850 kilogramů emisí CO2. Díky briketační lince, která materiál potřebný pro výrobu surového železa spojuje za studena, tak dojde k výraznému snížení emisí, a to až o 70 000 tun ročně,“ vysvětluje hlavní přínosy generální ředitel hutě Jan Czudek. Sníží se rovněž spotřeba koksu a koksárenského prachu, který se na aglomeracích spéká spolu s vápencem a rudou.

„Integrovaný transformační projekt Green Werk zahrnuje několik projektů, jejichž cílem je další snížení emisí.“

„Nová technologie pracuje na principu spojení prachových rud vlivem tlaku a pojiva. Podstatou je vysokotlaký lis, kde je materiál za velmi vysokého tlaku a vakuové pumpy lisován. Tomu předchází linka přípravy materiálu, kde se materiál namísí, navlhčí a přidá pojivo. Finální briketa dosahuje mechanické pevnosti potřebné pro nasazení do vsázky po 48 hodinách,“ upřesňuje investiční ředitel Radek Olszar.

Pojivo tvoří maximálně 5 % celkového objemu. Technologové a výzkumníci Třineckých železáren nyní pracují na vytvoření nejvhodnějšího pojiva s možností využití vlastních sekundárních produktů hutní výroby. „Například jemně namletá strusková směs může nahradit část cementu. Nyní hledáme přesné složení, aby to fungovalo,“ dodává investiční ředitel.

Integrovaný transformační projekt Green Werk zahrnuje několik projektů, jejichž cílem je další snížení emisí. V přípravě je například i částečný přechod na technologii moderní elektrické obloukové pece a produkci oceli zejména ze šrotu.

„Připravujeme potřebné kroky k tomu, abychom mohli do výrobního toku zapracovat vyšší podíl šrotu. Otevřeně je však potřeba říct, že k tomu bude nezbytná jasná politika Evropské unie v oblasti obchodu se šrotem a také dostatek energie z obnovitelných zdrojů,“ potvrzuje generální ředitel Jan Czudek. Za předpokladu, že šrotu bude na trhu nedostatek a nebudou zajištěny stabilní dodávky zelené energie, projekt podle něj přestává dávat s ohledem na emise CO2 smysl.

Naopak jasno je už ve výstavbě dvou fotovoltaických elektráren s náklady překračujícími 40 milionů korun. Obě vzniknou na výrobních halách odloučených provozů v Kladně a ve Starém Městě na Uherskohradišťsku, další fotovoltaickou elektrárnu s náklady zhruba 10 milionů korun letos nainstaluje dceřiná firma Energetika Třinec v areálu hutě v Třinci. Zásadní bude u energetiky také odchod od spalování uhlí.

Podmínkou splnění všech aspektů výroby zelené oceli je podle generálního ředitele zároveň ekonomicky dostupná energie. „Abychom byli féroví, nelze zakrývat, že zelená ocel bude pro zákazníky dražší. Podotýkám, že není vyřešena otázka exportu, který bude pro Evropu znamenat konkurenční nevýhodu na světových trzích. Podle nedávno zveřejněné studie společnosti Prognos pro asociaci německých výrobců oceli bude snížení emisí CO2 stát 600 eur hrubé přidané hodnoty na jednu tunu oceli,“ dodal Jan Czudek.

Transformace tak podle této studie může být úspěšná, jen pokud se podaří zajistit adekvátní podporu zvýšených provozních a investičních nákladů.