Ani deštivé a chladné počasí pozvané hosty neodradilo. Na akci, která se konala v areálu Muzea Třineckých železáren a města Třince, přišlo 55 bývalých zaměstnanců.

„Mnozí z vás nastoupili do železáren hned po škole a pracovali v nich desítky let. Díky za to, že jste tu káru, kterou nám tady po sobě zanechali naši rodiče a dědové, táhli se svými mladšími kolegy dál. Doufám, že na Třinecké železárny nezanevřete a budete se i nadále zajímat o to, co se v nich děje,“ řekl v úvodu Česlav Marek, výrobní ředitel TŽ.

Mezi čerstvé důchodce zavítal i Ivo Žižka, ředitel pro personalistiku a vnější vztahy, a technický ředitel Henryk Huczala. O zpestření akce se postaral Oldřich Chwastek alias Erwin Ociypka, člen Hutnického pivního naivního divadla, který sypal z rukávu jeden vtip za druhým.

Účastníci měli možnost zhlédnout výstavy o včelařství a sportu na Třinecku. „Ke své vlastní hanbě se přiznám, že jsem tu byl naposledy v roce 1974, tehdy ještě jako žák učiliště na Kanadě. Výstavy jsem si prohlédl moc rád, tak jako jsem přišel na dnešní setkání. Na aglomeraci jsem strávil kus života, prošel jsem snad všemi pracovištěmi,“ zavzpomínal Alois Friedman z Jablunkova, který i přes svou fyzicky náročnou profesi jezdil do práce na kole.

„Přišel jsem s tím před šestnácti lety, když jsem začal mít problémy s kolenem. Cesta autobusem mi nedělala dobře, a tak jsem si řekl, že chci do důchodu stihnout zajet délku obvodu Země. Dal jsem to, celkem jsem na šichty a zpět najel 42 600 kilometrů,“ dodal pan Alois.

Společných témat měli důchodci hodně. S bývalými kolegy i řediteli si povídali u kávy a chlebíčků. Neřidiči si připili i něčím ostřejším. „Hlavně to zdraví, “ shodli se.

Nerozluční bratři spolu pracovali až do důchodu

Jaroslav a Pavel Malikovi, dvojčata z Hrádku, jsou, jak o sobě sami řekli, nerozluční už od početí. Spolu se učili, byli spolu i na vojně. Proto je nejspíš ani nenapadlo, že by spolu netrávili čas i v práci. 1. srpna 1982 nastoupili na koksovnu jako strojníci. Celou dobu pracovali na jedné směně.

„Viděli jsme se nejen v práci, ale jelikož bydlíme vedle sebe, do práce jsme i společně dojížděli. Dříve vlakem, později autem. Nepřišlo nám to nijak neobvyklé, všechno se to tak nějak samo poskládalo,“ shodli se bratři Malikovi.

Na otázku, zda si nelezou na nervy, odpovídat ani nemuseli. Jejich veselá povaha mluvila za vše. „Jsme spolu odmala a teď si spolu užíváme důchodu. Musíme ale podotknout, že ne vše máme společné. Manželku máme každý svou, byť se obě jmenují stejně,“ odvětili s úsměvem.

Mít na pracovišti dvojčata k nerozeznání může být pro mnohé výzvou. „Kdysi si byli podobní jako vejce vejci. Na koksovnu jsem nastoupil později než oni, a tak jsem netušil, že jsou dva. Když jsem jednoho viděl na baterii, a pak za chvilku v kantýně, tak mi to v hlavě pořádně šrotovalo,“ zavzpomínal Jan Byrtus.

Společné setkání všichni tři kvitovali. „Možnost potkat se s bývalými kolegy a vedením firmy se neodmítá, účast jsme potvrdili hned druhý den po obdržení pozvání. Celkem se nás tu z koksovny sešlo sedm,“ shodli se pánové. (mc)