Zdeněk Škola začínal ve werku před 21 lety na staré loupací lince jako loupač, jeřábník, jiskřič a expedient. Po 10 letech přešel na novou loupací linku jako směnový předák a posledních 7 let je na Válcovně C. Jako předák denní směny má pod palcem finální úpravu a expedici výrobků.

Například na rovnacích linkách hlídá rozměry válců a na strojní údržbě pak požaduje jejich výměnu. Na starost má platnou revizi některých ochranných pomůcek, bezpečnost na pracovišti, práci s odchýlenou výrobou, zajištění odběru opakovacích zkoušek, přejímky od odběratelů a další věci. Opravy na strojích koordinuje ve spolupráci s údržbou.

„Dále mám na starost veškerý tzv. externí materiál. Když má něco putovat na další zpracování, třeba do kladenského závodu, tak dávám na expedici výpraven požadavek k naložení. Oni pak zajistí samotnou nakládku i expedici na dané místo,“ nastínil Zdeněk Škola.

Kontrola materiálu
Aby z válcovny odešel k zákazníkovi jím objednaný výrobek, je podrobený potřebným zkouškám. Na úpravně jsou tyče rovnané a pak procházejí kontrolou vnitřních a povrchových vad. Pokud zákazník nepožaduje další operace, jsou tyče svázány do svazků a pak je čeká finální kontrola.

Musí projít kontrolou jiskřením nebo spektrotestem, aby nedošlo k možné záměně materiálu. Tam výrobek dostane závěrečný glejt a když ho výstupní kontrola uvolní, může jít na nakládku. „Chceme mít jistotu, že vše zamíří k zákazníkovi v požadované kvalitě a dle objednaných operací,“ zdůraznil Škola.

Zkouška jiskřením nebo spektrotesty
Jiskření je podle Zdeňka Školy nejstarší způsob kontroly oceli. Říká se, že tato metoda pochází z asijských zemí, ale jiskrovou zkoušku poprvé zdokumentoval maďarský inženýr Max Bermann již v roce 1909. Český inženýr Alois Parma vydal v roce 1972 knihu s názvem „Jiskrová zkouška oceli“. Druh oceli zjistí jiskřič podle barvy a tvaru jisker, které vzniknou přiložením stopkové brusky k materiálu. Podle jisker se dá poznat složení, například kolik je v oceli uhlíku, jestli je v ní obsažen křemík, mangan, chróm a mnoho dalších prvků.

„Každý jiskřič se učí nejdříve základní uhlíkovou řadu. Čím je uhlíku více, tím je jiskra bohatší, neboli má více květů. Je to o praxi, dotyčný pracovník musí znát základní složení jiskry a pak se učí složitější oceli s více prvky,“ řekl Škola s tím, že na tuto profesi existují kurzy. „Ale abyste ho mohl absolvovat, musíte mít potvrzení od lékaře. Člověk nesmí být barvoslepý, lékař také zjišťuje, zda máte prostorové vidění. Teprve pak můžete na kurz, který zakončíte zkouškou. Dále pak chodíte každý rok na přezkoušení,“ nastínil předák, který jiskření rovněž ovládá, a to už 18 let.

Ovšem o tuto finální operaci se nemusí postarat jen jiskřič, ale vše se může zjistit mobilním spektrotestem. Zjednodušeně se jedná o přístroj, kde plazmový zdroj vygeneruje jiskru. Přes optický kabel jde světlo z jiskry do počítače, kde jsou sondy, které za jiskřiče vše vyhodnotí. V počítači se pak objeví výsledek, který lze uložit do systému kontroly TŽ.

„Tohle měření je přesnější. Vše musí projít kontrolou totožnosti, ale jen na zákazníkovi záleží, zda mu postačí zkouška jiskřením. Pokud zákazník chce, uděláme, až na nějaké výjimky, spektrotest,“ pokračoval Škola, který rovněž zodpovídá za správnou funkčnost těchto zařízení.

Specifická profese
Na každé směně jsou dle slov předáka minimálně tři lidé, kteří jiskření ovládají. Důvodem je, že jsou tři výstupy finální výroby.

„Jiskřič ale zažívá během směny velký nápor na oči, proto může být po čase unavený, a tím pádem něco přehlédnout. Proto je v tomto směru spektrotest přesnější, protože práci dělá stroj. Ale i mobilní spectrotest má svá omezení. Nelze ho použít na malé rozměry a při větších teplotách zkoušeného materiálu. Proto jsou jiskřiči stále nepostradatelní,“ uzavřel Zdeněk Škola.