Bydlí v azylovém domě, ale život bere s humorem

Milan Masař je už více než sedm let klientem střediska Slezské diakonie Bethel v Třinci. Jak sám říká, pořád má dobrou náladu, na nic si nestěžuje, hraje na kytaru, čte a hlavně rád maluje. Výstavu jeho prací zachycujících život lidí bez domova v Třinci nedávno hostila čajovna V pohodě.

Milan Masař rovněž rád čte. Foto: tm

Život v azylovém domě si Milan Masař pochvaluje. „Někdo má po ránu špatnou náladu, já ne. Vstanu a už mám v hlavě samé blbiny a hlavně veselo. Nestalo se mi, že bych se probudil nabručený, protože celý život beru s humorem,“ zdůrazňuje Masař, který je dle svých vlastních slov bezproblémovým člověkem. „S nikým nemám problém, akorát jsem je míval s policajty,“ dodal s úsměvem muž, který patří k dlouholetým obyvatelům třineckého azylového domu.

„Hodně lidí se tady mění, ale já zůstávám. Vím, že musím dodržovat pravidla, proto nepiju víno ani pivo, akorát někdy výjimečně tvrdý alkohol. Za těch sedm let se mi 10krát stalo, že jsem musel kvůli alkoholu ubytovnu na měsíc opustit. To jsem přespával v noclehárně na Kanadě. Pak jsem se vždy vrátil,“ podotýká Masař. Roky je sice bez domova, vždy měl ale střechu nad hlavou. „Mezi bezdomovce do parku ani nechodím. Kdybych s nimi pil to chytré víno, akorát bych se dostal do maléru. To mi za to nestojí. Raději si něco přečtu, třeba poezii, hraju na kytaru a především maluju,“ vysvětluje svérázný chlapík, který měl k tomuto umění blízko už od dětství.

„Můj děda maloval olejem vesměs krajinu. Nevím, jestli to mám v genech, ale malování se věnuji od malička,“ svěřil se 67letý Masař, který se narodil v Českém Těšíně. Poté se rodiče stěhovali na Valašsko do Francovy Lhoty. Právě k dědovi. „Tam jsem strávil dětství do 4. třídy. Děda mi dával pastelky a já maloval. Zároveň jsem ho pozoroval při tvorbě. Malování jsem měl rád i ve škole, k tomu ještě přírodopis, zoologii,“ doplnil Masař.

Z Valašska se pak Masařovi stěhovali do Třince, protože jeho tatínek pracoval v železárnách a dostal od podniku byt. Milan Masař se vyučil v Havířově důlním zámečníkem a pak při práci na šachtě zvládl vystudovat výtvarnou průmyslovku v Ostravě.

Ač měl v životě několik přítelkyň a jednu pořád má, nikdy se neoženil. „Ale vím, že mám 47letou dceru,“ svěřil se muž.

Do azylového domu se dostal ve chvíli, kdy se rozešel s tehdejší přítelkyní a vrátil byt městu. Zdůrazňuje, bez dluhů. „V azylovém domě jsem spokojený, s lidmi vycházím. V mých aktivitách mi hodně pomáhá vedoucí střediska Marek Stebel a koordinátor Richard Rajca. Ovšem malířské potřeby si kupuji i za své. S papíry mi pomohlo vedení. Pobírám sociální dávky a možná mi v příštím roce přiznají starobní důchod, ač bych ho už měl pobírat čtyři roky,“ posteskl si Masař.

Důvod, proč důchod nemá, Masař zná – u jeho jména je na magistrátu dluh kvůli nedoplatkům za odpady. „Trošku bylo mojí chybou, že jsem si nezrušil trvalý pobyt v bytě, kde jsem už nebydlel. Na druhou stranu i na magistrátu přece musí vědět, že jsem pobýval v azylovém domě. Proto nic platit nebudu,“ trvá si na svém Masař, který už špatně chodí, proto se na procházky vydává nejraději do lesoparku. „Hledám inspiraci k malování, udělám si nějaké skici, které pak převedu v obraz. Chodíval jsem i do Beskyd, ale to už nezvládnu,“ vysvětlil Masař.

Na otázku, proč svou tvorbu neprodává, aby si přilepšil, zavrtí hlavou. „Já neumím prodávat, já obrázky rozdávám a jsem rád, když udělají radost někomu jinému,“ zdůraznil amatérský malíř. „Hlavně jsem šťastný, že mám pořád nějakou inspiraci, která je vlastně všude kolem mě. Dále mám radost, že nedaleko bydlí má přítelkyně, kterou navštěvuji. Každý den pak bývám šťastný, že se ráno probudím,“ uzavřel Masař. S úsměvem poznamenal, že nemá žádné životní sny, protože má všechno: když chce, maluje si. Když chce, zahraje si na kytaru nebo si čte. V životě mu tak podle něj nic neschází.

Další zprávy z regionu