„Když si vzpomenu na své začátky, v takové míře jako nyní se silnice neudržovaly. Nebyl důvod, vždyť na vesnici byste auta spočítali na prstech dvou rukou. Nyní je běžné, že v jednom baráku jsou i tři automobily,“ pravil Ligocki, který společně se synem Václavem zajišťují zimní údržbu v Návsí a Písečné. Navíc udržují i silnici k hotelu Bahenec. K dispozici jim je ještě jeden kolega, který vypomůže, pokud nestíhají.

Traktorista zároveň nabídl další postřeh. „Kdysi děti chodívaly do školy běžně pešky, v současné době je vozí rodiče autem, i když to mají do školy kousek, a silniční provoz v době před 8. hodinou silně naroste,“ pokračoval traktorista.

Postrachem jsou automobily

Auta jako taková jsou pro něj samostatnou kapitolou. „Je neskutečné, kolik automobilů lidé nechávají stát přímo na silnici, místo aby vjeli do zahrady. Některé místní komunikace jsou již tak samy o sobě úzké a zaparkované vozy je zúží ještě více. To pak při odhrnování sněhu mám strach, abych některé auto pluhem nepřibral,“ nastínil traktorista a zároveň dodal, že za ty roky se mu ještě nestalo, aby pluhem zaparkované auto poničil. Vzápětí navrhl i možnost, jak situaci řešit – stačí posunout oplocení dále od silnice a udělat si pěkné parkování klidně pro tři auta přímo u cesty. „Kdyby byla prázdná sinice, vyhrnutí trvá chvíli a všichni budou mít k dispozici pěkně širokou a upravenou komunikaci,“ dodal Ligocki.

Lidé podle něj staví ploty na samé hranici svého pozemku – téměř u silnice. A nepočítají s tím, že když napadne sníh, ztíží zimní údržbu. „Je otázkou, zda tuto věc mají obce s majiteli řešit. Já si myslím, že to je na logickém uvažování každého jednotlivce. My v těchto místech používáme i frézy, ovšem i zde vznikají problémy. Lidé nadávají, že jim sníh stříká do zahrady, a když je navíc smíšený s posypem, je kravál ještě větší,“ dodal traktorista, který musí odolávat i různým nabídkám, aby vyhrnul soukromé silnice či vjezdy.

„Kdybych na nabídku těchto lidí kývl, stálo by mě to spoustu času a nestíhal bych údržbu, na kterou jsem najatý. Podle mě to je hlavně o lidské pohodlnosti. Co bylo kdysi normální, již lidem nevoní a pro někoho je vzít lopatu do rukou téměř nepředstavitelné. Co ovšem lidem v době mobilních telefonů nahrává, je neustále si na něco stěžovat. Zvednou telefon a volají na obecní úřady, ti pak volají mně. A v drtivé většině případů si stěžují neoprávněně,“ posteskl si muž.

Řidiči jsou různí

Další věcí, nad kterou se jablunkovský traktorista pozastavuje, je chování některých jedinců. „Projedu s pluhem a občan sníh, který jsem mu nahrnul do jeho vjezdu a na chodník, okamžitě nahází zpět na silnici a spoléhá, že při cestě nazpátek sníh nahrnu naproti sousedovi. Je to lenost, protože dotyčnému se nechce házet sníh na hromadu, která se mu u vjezdu tvoří,“ zamyslel se Ligocki. „Mně je také líto, když vidím, že někdo má vyházený vjezd a já mu tam radlicí nahrnu sníh. Ale jinou možnost nemám, musím ho hrnout na stranu,“ dodal jedním dechem. V tomto směru má Ligocki i jeden špatný zážitek. „Jeden občan mi práskl lopatou o traktor a rozbil zadní světlo. Ale hůř dopadl můj syn, kterého jeden agresivní člověk fyzicky napadl. Případem se zabývali i policisté. Ovšem dotyčný má s agresivním chováním problémy neustále – v jakékoliv situaci,“ zdůraznil Ligocki.

Když traktorista vzpomene na zimy deset let nazpátek, tak se podle něj nemuselo téměř ani vyjíždět – nebyl skoro žádný sníh. Letošní leden a únor jsou ale o něčem úplně jiném. A jak vypadá jeho den při intenzivním sněžení?

„Pracuji téměř non stop a v traktoru i svačím. Nedokážu si představit, že při silném sněžení zaparkuji traktor a v klidu se půjdu někde naobědvat a dám ještě i kávičku. O to déle budu práci dělat,“ vysvětlil.

Za zmínku podle něj stojí i samotní řidiči, mezi kterými je veliký rozdíl. „Někteří za volantem neuvažují, to nemluvím o tom, že jsou i takoví, kteří neumí na sněhu ani couvat. Na zasněžených či zledovatělých silnicích jsou někteří bezradní, nezvládají na takovém terénu jezdit. Nejraději by měli holé cesty, nebo vrstvu škváry, ať jim to neklouže. A přitom si neuvědomí, kolik peněz stojí posypy, které provádíme hlavně v kopcích,“ řekl Ligocki a dodal, že za tento servis jsou lidé nejen za volantem rádi – v zimě. „Přijde jaro a majitelé okolních pozemků zvyšují hlas, že mají všude posypový materiál. Kdysi si lidé uklízeli po zimě sami, a ještě byli šťastni za materiál, který na zahradě různě využili. Dneska? Zapomeňte!“ zdůraznil Ligocki.

Příhody veselé i méně

Za roky zimní údržby má traktorista nespočet příhod. Například jedna, která před čtrnácti lety mohla skončit i tragicky. „V té době bylo všude kolem silnic z nahrnutého sněhu plno dětmi postavených sněhových bunkrů. Chystali jsme se tento sníh po 20. hodině, kdy bývá už klid, pluhem i frézou odstranit. Frézuji a najednou zahlédnu v jednom bunkru schované děti. Ještěže jsem si jich všiml, nechci domyslet, co se mohlo stát. Ještě teď se při této vzpomínce třesu po těle. Brali jsme sněhové masy včetně bunkrů pěkně po řadě. Děcko prostě neuvažuje. Jsou to takové shody náhod,“ vyprávěl muž a dodal, že v současné době se děti zabavují jinak. Během nynějších jízd po obcích nezahlédl bunkr ani sněhuláka. Děti si venku prostě nechtějí hrát.

Na druhou stranu traktorista nabídl i veselejší příhodu. „Jedete ráno kolem čtvrté hodiny, lidé se chystají do práce a v tom shonu si někteří ani neuvědomí, že mají vytažené žaluzie. A najednou vidíte, jak se ženská v rozsvícené kuchyni převléká z pyžama – to je světlý okamžik. Člověka hned začne bavit práce. Párkrát se mi už tento pohled naskytl,“ usmíval se Ligocki, který si na závěr nechal jeden postřeh. „Co během údržby nesnáším, jsou obydlí, kde žijí hádaví lidé – vyhrnuj sníh na druhou stranu, ne mi. A soused odnaproti mluví to samé v bleděmodrém. Někteří lidé jsou strašní a chování jedinců je stále horší – chybí úcta mezi lidmi. Ale přesto si nestěžuju. Tahle práce mě i tak baví a musím říct, že jak s vedením Návsí tak i Písečné máme za ty roky skvělou spolupráci,“ uzavřel traktorista.