Hercem, potažmo režisérem, jste chtěl být odmalička, nebo se ta touha ve vás zrodila až později?

Když jsem to vyřkl nahlas, profesor se zděsil a řekl mi, že jsem se zbláznil. Tam se nedostaneš, to nepůjde, říkal. Nakonec to šlo, i když ta cesta nebyla snadná. Začalo to ve čtrnácti patnácti letech. V Trutnově se konal filmový festival mladých, já na něj chodíval. Chtěl jsem dělat film. Začal jsem psát scénáře a natáčet scény kamerou. Hrával jsem i v divadle, říkali mi, že bych mohl jít režírovat. Nakonec jsem nastoupil na divadelní fakultu, přišlo mi to nejbližší.

Najde se mezi nespočtem inscenací, ve kterých jste hrál nebo je režíroval, nějaká nej?

Ne. Divadlo je věcí okamžiku. I ten sebelepší záznam je pouze mlhavou vzpomínkou naživo odehraného představení. I když jsem zpočátku měl nějaké záznamy svých slavných inscenací, po čase v hlavě vybledly a zmizely. Věci, které se rodily ve velikých bolestech, si člověk pamatuje dlouho, ale ty snadné vymizely.

Působil jste v Praze na prestižních divadelních adresách, odkud jste zamířil takříkajíc na provincii. Musel jste se s tím vnitřně srovnávat?

Když jsem končil školu, řekl jsem si, že kdo mě osloví jako první, tam půjdu. Šel jsem do loutkového divadla Radost, i když jsem měl lukrativnější nabídky. Myslím si, že Český Těšín je prestižní adresa. Angažmá jsem přijal na vyzvání nejmenované dámy, která má toto divadlo ráda. Podle ní bych mu mohl pomoct.

Těšínské divadlo je takový zázrak v bažinách – je třísouborové a dvojjazyčné. Další takové u nás neexistuje, je to fenomén střední Evropy. I když se zdá, že je ve stínu Ostravy i dalších velkých českých divadel, má význam – a veliký.