Stejně jako ostatní i ji zasáhla hrůza, která se v táboře za války děla. Učit se o tom a vše vidět na vlastní oči je totiž rozdíl. „Měli jsme za úkol vytvořit nějakou reakci na toto téma. Někdo třeba kreslil obrázek, já jsem zvolila báseň. Jen jsem nějak nepočítala s tím, že se takto rozepíšu a básnička bude nakonec na několik stránek,“ pousmála se Eliška.

Básničku dala nejdříve přečíst svým spolužákům. Trochu se bála jejich reakcí, ale nakonec byla sama překvapená, jak byly dobré. „Vím, že jednu básničku mi nikdo nijak nevydá, ale třeba časem přibydou další. Každopádně mě mile překvapilo, že ji spolužáci přečetli celou,“ pokračovala dívka.

Nyní ji čeká studium na českotěšínském gymnáziu. Pak přemýšlí, že by studovala zubní lékařství. „Odmalička mě to k zubařině táhne. Ale třeba se ještě něco změní, uvidím,“ dodala mladá básnířka.

Pandořina skříňka
Eliška Kovalská

Před bránou unaveni s nezodpovězenými otázkami stáli.
šli jako ovce na porážku,
do míst, kde záludné divadlo Němci jim hráli,
se záměrem ukončit životy činící překážku.

S pokorou a vírou v lepší zítřek,
podrobili se nevinní osudu,
evědíc, že pekla otvírání dvířek,
pozvalo smrti obludu.

Její dech provázel každého za krkem,
svými pařáty je k sobě táhla
do svého doupěte odkud není cesty ven
a stále více po nich prahla.

Její duše se vtělila do osob osvětimských strážců,
utrpením a nespravedlností v sobě samé rostla,
domovem stal se jí tábor s cestou z kolejních pražců
a přítelem věrným jí bývala lidská kostra.

Spravedlnost v té době všechny boje prohrála,
moci se ujal strach a úzkost,
nelidská zvěrstva se tady udála
zapsána jako temná minulost.

                     *

Ptáte-li se, kdo klíčem v pekelném zámku otočil,
funkci říšského kancléře zastával,
na polského bratra v Gliwicích zaútočil
a tím tak zbytek světa oklamal.

Lest mu prošla bez nejmenšího postihu,
na místě byl vzestup Třetí říše,
armády se vydaly do krutého dostihu,
za územím, které mělo jim patřit příště.

Násilným vpádům evropské státy podléhaly,
žalostná byla nouze o pomoc
Velká Británie však lžím, jež je oplétaly,
ukázala pravého soupeře o moc.

Führer dosud neporažen,
pýchou nad výhrami se dmul,
nevěříc, že by plán mohl být odražen
a zakončen prohrou i přes pikle, které kul.

Neúspěch Říši prokázal,
že neporazitelnost pomíjí,
s časem, jenž jednoznačně dokázal,
že poctiví útlaky přežijí.

Göring, Göbbels a Himmler s Hitlerem,
však ruku v ruce spolupracovali
a odhodláni dobýt svět jediným úderem,
tak zemi naprosto vydrancovali.

Slovensko od března na vlastním písečku si hrálo,
aby vyhnulo se maďarské hrozbě.
Že je krize zažehnána, se však Tisovi jen zdálo
a na mrazivou realitu přišel moc pozdě.

Češi pod německou ochranou,
patřili v území jménem protektorát
a chabá menšina s odvahou,
se jej snažila nazvat „Protentokrát“.

GESTAPO, omezení a cenzura,
stávaly se denním chlebem,
zatímco Heydrich velící ze shora
pil si kávu s medem.

Exilová vláda v Londýně,
v čele s vůdcem Benešem,
rozhodla, že následovat bude jedině,
výsadek Gabčíka s Kubišem.

Nabitý samopal s granátem,
čekal na protektora dychtivě,
až projede zatáčkou s autem,
aby dokončil, co bylo ve vidině.

Selhání zmetku dohnalo
však Kubiše použít granát,
což ve skutečnosti znamenalo,
že oba mohli zklamat.

Ve prospěch odboje se atentát,
stal po čtvrtém červnu kladným,
jelikož Heydrich v nemocnici tenkrát,
vydechl naposled se srdcem chladným.

Reakce Němců byla hrůzná,
popravy střídaly tábory,
nakládání se životy nevinných byla různá
a jistotou bylo nové období Heydrichiády.

Žár a střelby mají dodnes v paměti,
dva města bez místa na mapě,
kde lidé byli vyhlazeni bez ponětí,
jaký osud vede k jejich útrapě.

V Lidicích dnes stojí socha,
na památku zesnulým
a v Ležácích jen krve stopa
vhání slzy pocestným.

Dlouhým letům otročení
pomaličku odzvonilo,
protože Amerika s Británií chystaly zúročení,
jenž se v Teheránu potvrdilo.

Západní fronty otevření
a vylodění vojáků na březích Francie
měl být začátek šťastného ukončení
teroru a běsnící bestie.

Utah, Omaha, Gold či Sword,
plážemi jsou známými,
kde každý z nás měl by vzdát hold,
vojákům zde padlými.

Důležitý den, zvaný též jako D,
znamenal pro Evropu naději
a byl důkazem, že nad zlem zvítězit jde,
i když cestu vidíme matněji.

Výhrou se stala německá kapitulace,
ale SSSR se urazil,
že raději zhyne,
než aby je někdo z dění vyrazil.

Proto zase dokola,
vše proběhlo znovu,
aby bratr komunista,
měl cosi k dobru.

Konec bojů se stanovil,
na den osmého května,
kdy svět konečně oslavil,
že budoucnost bude pěkná.

Čeští lidé však neslaví,
radost ze svobody ani teď,
jelikož stále na sověty čekají
a zbylým Němcům vzkazují k zemi hleď.

Ruská armáda v pospěchu,
o den později dorazí,
a proto je už v doslechu,
že nešvary se zarazí.

USA však nekončí,
s Japonskem se popichují dál,
atomovou bombou je ke kapitulaci dotlačí
a ukáží, kdo poslední se smál.

Utlačování povstanou,
jako fénix z popela
a na povrch zde vyplavou,
klamstva, jenž se dělat neměla.

Němci berou do zaječích,
bez Hitlera pustnou,
vyhýbání se v nebezpečích,
je jedinou možností přípustnou.

Nyní sedí u moci,
sovětský bratr osvoboditel,
jenž nepodléhá emoci
a jeví se jako přítel.

To už je však kapitola,
píšící sama o sobě,
vyžadující jiného autora,
nezávislého na svobodě.

                 *

Buďme tedy vděční za dobrotu,
která nás teď obléhá
a určeme si hodnotu,
která na pravdu spoléhá.

Hlásejme minulost s pokorou,
jako zpěvní ptáci
a netrapme se projednou,
chybně vykonanou prací.

Vše se totiž v životě,
stane jak je určeno
a nezoufejme v temnotě,
nad tím, co je vyřčeno.

I špatnosti zde mají
na světě svůj smysl
a jednoduše se dají
charakterizovat jako lidská mysl.

Bezchybnost je vlastností,
jíž je člověk neschopen,
ale také je naší povinností,
aby jí byl životem podroben.

Doufám, že vám těch pár slok,
přineslo pár myšlenek,
na to jak se rok co rok,
mění náš pohled navenek.

Nehledejme záludnost,
ve všech lidských rozhodnutích
a mějme také soudnost
v myšlenkových hnutích.

Budoucnost nám otvírá
dveře bez jediného zámku
a minulost je zavírá,
jako Pandořinu schránku.