Zní to jednoduše: start, přeskočit překážku, vzít hadice, kladina, pustit hadice, ze čtyř koncovek v ruce dvě spodní zapojit, rozdělovač, proudnice a rychle do cíle. „Můj nejlepší čas je 12,18 sekundy, který jsem zaběhla v Bruntále. Ovšem není to jen o běhu, musím to zvládnout i technicky. Pokud ne, ztrácím tak potřebné setiny sekundy,“ nastínila dívka, která není v Dolní Lomné sama, kdo se tomuto sportu věnuje. „Běhám s o dva roky starší kamarádkou Adélou, ale ta již závodí na stovce.“
Ellen se účastní různých závodů po celé republice, které bývají součástí místních pohárů – u nás se běhá Slezský pohár, v okolí Olomouce Olomoucký pohár a celorepublikový Český halový pohár. „Do jednotlivých pohárů se započítávají body z jednotlivých závodů. Součástí některých klání jsou i superfinále, kdy nejlepších osm závodnic přiřazených do pavouka startuje vyřazovacím způsobem, přičemž vítěz superfinále je absolutním vítězem závodu. Je to zatraktivnění i pro diváky,“ řekla Ellen.
Za dosavadní vrchol kariéry považuje postup na mistrovství České republiky v Benešově, na které se kvalifikovala jako druhá nejlepší v kraji. Mezi 120 závodnicemi skončila dvaadvacátá. „Ale mohla jsem dopadnout lépe,“ sebekriticky přiznává dívka, která trénuje nejen v Dolní Lomné. „Využila jsem i atletické tréninky v Českém Těšíně, hostovali jsme i v Ostravě. To bylo v době, kdy jsem se potřebovala posunout dále. Trénovali jsme rozcvičky, pilovali jsme starty, rozebírali videa a hledali místa, kde se zlepšit, protože v závodě rozhodují drobnosti,“ pochvaluje si Ellen, která se atletice začala věnovat před 5 lety, ale covidová pauza a nemoc ji v zápalu zabrzdily. Poté přešla k hasičskému sportu.
„Ráda trénuji s někým. Je to lepší, protože mě může povzbudit, poradit. Motivuje mě to. Mám cíl zaběhnout v mé disciplíně 60 metrů pod 12 sekund,“ svěřila se závodnice, která si pochvaluje atmosféru na závodech: „Je rodinná, povzbuzujeme se navzájem, pokecáme mezi sebou. Je to příjemné. Hodně kamarádíme se závodníky a trenéry.“
A co jí nejvíce za její krátkou kariéru utkvělo v paměti? „Jednou jsem při rozcvičce před závodem narazila kolenem do bariéry, dokonce jsem si roztrhla i dres. Byla jsem naštvaná, bolelo mě koleno a já chtěla jet domů. Ale psychicky mi pomohli ostatní i rodiče. Zůstala jsem, postoupila do superfinále a nakonec jsem se stala absolutní vítězkou,“ vyprávěla dívka, která si vzpomíná i na závod v Jablonci. „V bufetu na stadionu prodával takový příjemný chlap. Pak jsme zjistili, že je to tatínek oštěpařky Báry Špotákové,“ uzavřela.
