Rovněž náš region se musel vypořádat s nouzovým stavem. Do nezištné pomoci se zapojily stovky lidí. Jednou z nich byla i fotografka z Návsí Lucie Brychcyová, které za pomoc písemně poděkoval i prezident ČR Miloš Zeman.
Sledovala jste, jak se koronavirus postupně z Asie šíří do Evropy?
Ano, ze začátku jsem tomu moc nechtěla věřit, všude bylo hodně děsivých videí, článků. Postupem času jsem si teprve začala uvědomovat, jaká hrozba se na nás valí. Tehdy mě vůbec nenapadlo, jak výrazně to může ovlivnit život u nás. Stále jsem čekala, že se nám to nějakým zázrakem vyhne.
Když vláda vyhlásila nouzový stav, jak se vás to dotklo osobně či profesně?
Byla jsem samozřejmě vystrašená jako snad každý v mém okolí. Člověk netušil, co se může stát. Mezi lidmi zavládla nedůvěra, nikdo nevěděl, zda se zrovna od člověka, který prochází kolem, nemůže nakazit, sám nevěděl, zda není nakažený, tedy jestli není hrozbou pro ostatní. To vše se samozřejmě projevilo i v profesním životě. Ze dne na den jsem musela uzavřít ateliér, zrušit plánovaná focení a nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, kdy se opatření opět uvolní, tedy nešlo ani pořádně přesouvat termíny. Zrušily se také svatby a kulturní akce, což pocítí každý fotograf, a to nejen v krizovém stavu.
Kdy přišel okamžik, že jste se rozhodla pomoci ostatním?
Ten zlom, kdy vylézt z bezpečí domova, pro mě přišel, když jsem viděla pomáhat tým z jablunkovské šicí dílny Vůně Goralie pod vedením Ivany Di-Giustové
V čem vaše pomoc spočívala?
Na začátku byl největší problém s materiálem, letáky, nějakými návody na šití roušek, tedy jsem se snažila doma posbírat co nejvíce látek a zanést je švadlenám. Doma jsem se také snažila se svou rodinou ušít nějaké roušky, ale moje tempo nebylo nic moc, se šicím strojem jsem pár dní bojovala. Focení mi jde asi lépe.
Posléze mne napadlo, že by bylo dobré, kdyby se i lidé z mé vesnice mohli dát dohromady a založila jsem facebookovou skupinu sloužící občanům Návsí (Návsííčko). Ukázalo se, že pomáhat chce spousta lidí. Tehdy se zapojili manželé Labudkovi, zprostředkovali prostor na šití roušek a také šití.
Pomoc nabídl i starosta sousedního Hrádku Robert Borski a Jan Minarcik, který nám přivezl materiál až z Ostravy. Šilo se také v SK Návsí. Pomoc nabídl í místní farní sbor, například hlídali děti rodičům z první linie a nabídli také psychologickou pomoc. Pomáhalo tehdy tolik lidí, že si netroufám všechny jmenovat, u některých neznám ani jméno, pouze přezdívku, pod kterou vystupují na internetu.
Berete jako samozřejmost, že když můžete – pomůžete?
Ano. Určitě ráda pomůžu a jsem ještě radši, když někdo o mou pomoc stojí a požádá mě.
Vaši snahu ocenil i prezident republiky. Jak se o vás dozvěděl?
Jelikož jsem tehdy sháněla látky po všech čertech, oslovila jsem i pana Minaříka, který založil obrovskou skupinu pro lidi, kteří šijí roušky. Netuším, jak to dokázal, že se o mně pan prezident dozvěděl, ale dokázal to a jsem mu vděčná.
Jaké jste měla pocity po otevření dopisu z prezidentské kanceláře?
První pocit byl, zda si ze mne někdo nedělá legraci. Zkoumala jsem, zda je to doopravdy podpis, papír, adresu na obálce. Nakonec jsem dostala dobrý pocit, že mi někdo poděkoval, a nejen mi. Pokud by mohl, myslím si, že by napsal každému z nás, kdo jakkoli pomáhal. Tedy chtěla bych alespoň symbolicky tento dopis darovat všem, kteří pomáhali a stále pomáhají.
Celý rozhovor jsme přinesli ve středečním vydání Třineckého hutníku.
