Vždyť za desítky let své praxe pomohl bezpočtu dětských pacientů, které trápila neurologická onemocnění, poruchy hybnosti, problémy spojené s dětskou mozkovou obrnou nebo epilepsie.
V 70. letech minulého století byl průkopníkem dětské neurologie v tehdejším Československu. I proto v rozhovoru při setkání v kavárně Avion zavzpomínal na to, že tehdy byla dětská neurologie u nás na vysoké úrovni, a proto sem jezdili z dalekých končin. I k němu do Českého Těšína, kde vedl dětské neurologické centrum, jehož byl zakladatelem a také primářem.
Pomáhal dětem k lepšímu životu
Díky jeho znalostem, dovednostem, rehabilitacím a podpoře získávaly mnohé děti větší šanci na zlepšení zdravotního stavu, větší samostatnost i kvalitnější život. A jeho pacienti či jejich rodiče na velmi empatického pana doktora z česko-polského příhraničí stále s láskou vzpomínají. „Ta vděčnost je příjemná, častá a stále mě překvapuje. Občas mi lidé posílají maily. Víc jich ale chodí ze zahraničí. Hlavně z Polska, ale třeba i z Anglie nebo Norska. Přednášel jsem na varšavské Akademii tělesné výchovy a pacienti za mnou jezdili i z Polska. Dnes žijí mimo Polsko, ale zdá se, že na mě nezapomněli,“ usmívá se třiaosmdesátiletý muž.
Jeho centrum zaniklo, ale on nezahořkl. „Bylo to politické rozhodnutí, co proti tomu zmůžete,“ říká rodák ze Stonavy, který lékařské zkušenosti sbíral v karvinské nemocnici.
Při učení si odpočal
Léčbě dětí se závažnými problémy se věnoval celý svůj profesní život. Netají, že tento lékařský obor je smutný. „I pro mě to bylo těžké, když jsem viděl tolik dětí s problémy. Ale ten smutek jsem si kompenzoval učením. Chodil jsem mezi rozesmáté a vnímavé studentky na zdravotní škole. To byl obrovský rozdíl oproti práci v nemocnici a já si při učení hodně odpočinul,“ říká a dodává, že kdyby nebyl lékařem, byl by učitelem.
„Pedagogika mě fascinuje. Učit mě vždycky bavilo, koneckonců můj dědeček byl ředitelem školy, tety učitelkami. Měli jsme to v rodině,“ vzpomíná vitální muž, jehož na předání ocenění doprovodila manželka, známá psycholožka.
Přestože už je nějaký ten rok v důchodu, nezahálí. Jeho hlavním koníčkem je sport. „Jsme se ženou vášniví turisté, jezdíme na kole, chodíme plavat. Bavilo mě i lyžování, ale to už nedávám,“ přiznává.
