Když 2. května obyvatelé Třince slyšeli v okolí města rachot dělostřelectva, bylo jim jasné, že se blíží Rudá armáda. Němci na ústupu vyhodili most přes Olši u jižní brány železáren a železniční most přes Olši. Dopoledne opustil Třinec poslední vlak utíkajících okupantů. 2. května ráno se v ulicích města objevili první Rudoarmějci. Jedni přišli přes Kojkovice z Dolní Lištné, kam pochodovali ze směru od Žywce a druzí šli od Jablunkova po Jablunkovské ulici. Osvobození Třince se událo bez boje.
Podle zprávy ministerstva národní obrany byl Třinec a k němu patřící okolí osvobozen ve dnech 2. a 3. května 1945 útvary 237. pěší divize pod vedením plukovníka Michajla Grigorjeviče Tětěnkova.
Lidé byli nadšení a dojatí a domy okamžitě vyzdobili československými a rudými prapory, které před okupanty roky schovávali. U hostince „Centrál“ byla postavena slavobrána s nápisem „Vítáme osvoboditele“, v ulicích se tančilo. Rudoarmějci předváděli Třineckým první opravdové ruské „kazačky“.
Dne 6. května pak na území města vstoupila jednotka československé tankové brigády o síle šesti tanků.
(Zdroj: Kronika města Třince)
„Vyrabovali nás“
Na to, jak to na konci války vypadalo ve městech a vesnicích v našem regionu, jsme se ptali pamětníků. Tehdy to byly často ještě děti. Nicméně i dnes, v pokročilém věku, jim paměť obstojně slouží a oni se o vzpomínky a zážitky ochotně podělili.
Panu Antonínu Szkanderovi chybělo na začátku května 1945 jen pár dnů do 11. narozenin. S rodiči a starší sestrou žil na rodinném statku v Mostech u Jablunkova. Jeho otec se v domě už přes půl roku skrýval, poté, co se nevrátil na nucené práce v Německu.
„Vojáci přijeli na koních a otec měl radost, že může přivítat osvoboditele. Jenže to nebyla přátelská návštěva. Přišli k nám dva vojáci a chtěli jídlo a taky alkohol. Maminka jim nabídla uzené maso a kompot z rynglí. Moc jim asi nechutnalo, protože všechno jen nakousli a plivali to po zemi. A nakonec nás vyrabovali,“ vzpomíná Antonín Szkandera.
Jeden z vojáků si prý zkoušel Antonínův oblek, ve kterém chodil do kostela.
„Když ale zjistil, že je mu malý, tak mi ho nechal. Zato rodičům vzali ti vojáci dva kufry, které měli připravené pro případ evakuace. V jednom bylo jídlo, ve druhém oblečení,“ vypráví.
Na otázku, jak návštěvu osvoboditelů prožíval, bez váhání odpoví, že ho to šokovalo.
„Říkal jsem si: Tohle je ta vítězná armáda? Jak mohli Němci prohrát s takovými opilci a špinavci?“ vzpomíná téměř jednadevadesátiletý muž, který celý život pracoval v Třineckých železárnách a po odchodu do předčasného důchodu hospodařil na rodinném statku. Ten už dávno předal dětem a dnes žije v domově pro seniory v Hnojníku.
Na květnové dny roku 1945 má ale i hezké vzpomínky. Třeba na to, jak první neděli po odchodu Němců zněly v kostele zvony a zpívala se slavná polská duchovní píseň, která je prosbou za navrácení svobody polskému národu.
Jako Židovka konečně mohla ven
Konec války a příchod vojáků-osvoboditelů, to byla pro naprostou většinu lidí radost a štěstí. Pro tehdy dvanáctiletou Gertrudu Milerskou (roz. Lachsovou) a její sestru to znamenalo, že už mohly bez obav vyjít z domu na ulici. Jako dcery židovského živnostníka, který zahynul v koncentračním táboře, a katoličky, totiž strávily téměř celou válku doma.
„Za války jsme nesměly ven hrát si s dětmi. Maminka nás ukrývala ve sklepě,“ zavzpomínala před pár lety v medailonku pro projekt Příběhy našich sousedů paní Milerská.
Květnové dny, kdy se v Třinci objevili sovětští vojáci, ale všechno změnily. „Maminka nás vzala ven a šly jsme vojáky vítat. V ulicích bylo plno lidí, radovali se, mnozí plakali štěstím. Pamatuju si to jako dnes,“ vzpomínala Gertruda Milerská, která je od roku 2016 čestnou občankou města Třince.
Válka pro ni skončila odchodem sovětských vojáků
Emilie Kročková prožila konec války a dny osvobození v Prostřední Suché, dnešní části Havířova. A její vzpomínky jsou velmi podobné těm, o nichž mluvil její soused z domova seniorů v Hnojníku, Antonín Szkandera.
„Unavení, špinaví sovětští vojáci, kteří chtěli jídlo a vodku,“ vybavuje si dnes třiadevadesátiletá seniorka.
K nim do kolonie u nádraží nedaleko dolu Dukla (tehdy se jmenoval Důl Suchá) přišli tři vojáci. „Ptali se, zda jsme Češi, nebo Němci. Řekli jsme, že Češi. Aby si to ověřili, četli nápisy na mlýnku na kávu nebo na solničce. Taky se dívali do skříní,“ vybavuje si seniorka.
Maminka ji poslala k tetě, která měla nedaleko jejich domu hospodu, pro nějaký alkohol. „Doufala, že si ho vojáci vezmou a odejdou. Jenže v hospodě už vojáci byli a všechno vypili, pivo i kořalku,“ vzpomíná Emilie Kročková.
Vybavuje si také, jak po příchodu sovětských vojáků soused vyvěsil na stodolu rudou vlajku.
„Jenže druhý den se vrátili Němci a začali zjišťovat, kdo to tam pověsil. Byl kolem toho trochu humbuk, padlo pár výstřelů, ale jinak nic. Rusové ale nebyli daleko, a tak přišli a Němce vyhnali. Každopádně pro mě skončila válka, až když odešli Rusové,“ dodává Emilie Kročková.
Vyučená prodavačka pak s manželem, vojákem z povolání, žila v Ostravě, později ve Frýdku-Místku. V roce 1976 se odstěhovali do nedaleké Řeky, kde měli chatu.
„Manžel byl po infarktu a ve svých padesáti odešel do důchodu. Já tehdy pracovala tady v Hnojníku v nákupním středisku. Z Řeky mi jezdil autobus, bylo to pohodlné,“ vzpomíná žena, která po manželově smrti žije v domově seniorů už osmý rok.
