Pokud by se člověk mohl zmenšit v měříku 1:22,5, prošel by se železničními tunely, mosty, počkal na vlak na rozsvíceném nádraží.
„Hned na úvod chci zdůraznit, že od začátku jsem měl podporu své ženy, která mi doteď pomáhá. Například pleje květiny kolem železnice, stará se o stromky a podobně,“ řekl Miloš Sova. Ovšem než se jeho trať dostala do současné podoby, kdy na zahradě i v domě má položených na 200 metrů kolejnic, musíme se vrátit do roku 2003. Tehdy Miloš Sova koupil s manželkou pozemek v Dolní Lomné, na kterém v roce 2005 dokončil stavbu rodinného domku.
„Během stavby jsem si řekl, že mít jenom zahradu není ono. Tím, že jsem v 90. letech nějakou dobu pobýval ve Švýcarsku, setkal jsem se s tamní horskou železnicí fyzicky – a učarovala mi. Začal jsem se o ni blíže zajímat,“ řekl. Pustil jsem se do získávání potřebných informací přes internet, sehnal německý časopis Zahradní železnice, kde bylo mnoho návodů, jak stavět koleje, a podobně. „Pak jsem se dostal k jednomu pánovi z Brna, který byl v 90. letech průkopníkem modelů velikosti G (měřítko 1:22,5, rozchod kolejí 45 milimetrů) u nás, od kterého jsem získal technologické postupy na stavbu.“
Asi 12 let nazpátek měl Miloš Sova v hlavě vizi, jak by jeho zahradní železnice mohla vypadat – kopce, tunely, jezírka, tekoucí voda. „Potřeboval jsem větší množství hlíny na terénní úpravy a zrovna se stavěl obchvat Jablunkova. Přišel jsem, domluvil se a hlíny jsem měl dostatek. Poté mi známý zahradník pomohl vymodelovat pomoci bagru kopce, včetně jezer. Na tunely jsem použil odpadové potrubí, které jsem zakopával do kopců. Tunely mám v rovině, kdyby se něco stalo, ať můžu mašinky vytáhnout. Akorát jeden je do oblouku, ale tam se v případě potřeby dostanu přes dvířka ukrytá v křoví,“ pokračoval železničář, který nechtěl být na práci sám.
Proto si před devíti lety pozval na chalupu své spolužáky z železniční průmyslovky ze Šumperku. „Bydleli jsme společně na internátu a byli kamarády. Přijeli i s manželkami a já jim představil svůj nápad. Byli nadšeni. Hrozně se jim to líbilo a praktikujeme to už osm devět let včetně manželek – přijedou na týden, přes den pracujeme na železnici, večer posedíme a pokecáme. Letos jsme ale byli bez manželek,“ upřesnil.
Po 12 letech je železničář s výsledkem spokojený, ač přiznává, že pracovat se bude na vylepšeních pořád. Například přemístění domečků, aby se lidé dostali přímo k trati. „Nejvíce jsem udělal během koronaviru, kdy byla spousta času. Musím říct, že letošní jaro rozhodlo, že tato stavba je hezká a může se ukázat i veřejnosti. Zorganizoval jsem proto den otevřených dveří pro místní občany,“ uzavřel.
