Budík nastavený na čtvrtou hodinu nepotěší. Ale nakonec se to dalo. Poháněla mě zvědavost: zachráníme nějaké srnče? Po příjezdu na místo srazu ve Stříteži jsem spatřila skupinku myslivců a postupně se dostavovali další dobrovolníci. Na piknikové židličce seděl mladík a ovládal dron, který se už vznášel nad rozlehlou loukou. „Našel jsem jich devět. U jednoho si nejsem jistý, zda jde o srnu, nebo srnče,“ hlásil.
Obuli jsme si gumáky a společně vyrazili do trávy. Je už pěkně vysoká. Jeden z myslivců komunikuje s dronařem po telefonu a náhle zavelí: „Pozor, tady někde je!“ Dobrovolnice už mají natrhanou trávu, na rukou rukavice a s sebou nesou i přenosku, kterou lidé běžně používají pro psy. Ty teď slouží jako dočasné domečky pro zachráněná srnčata.
Myslivci mají v rukou velké podběráky. Opatrně našlapujeme, díváme se pod nohy. Mláďátka nejsou v trávě vůbec vidět. Bojím se, abych na nějaké nešlápla…
A pak to přijde. Myslivec sotva slyšitelně zašeptá: „Tady je, už ho vidím.“ A zkušeně, opatrně, ale s dostatečnou razancí na zvíře přiloží podběrák. To je nejprve vyděšené a pak začne zoufale pískat. Záhy vidíme srnku, jak v bezpečné vzdálenosti od nás poskakuje. Dobrovolnice opatrně srnčátko uchopí, mají v ruce trávu, aby se ho nedotýkaly, a po krátkém boji vzdorujícího srnčete se jim ho daří přesunout do přenosky. Tu pak nesou pod stromy do nedalekého lesíčka. „Až bude louka posečená, vypustíme ho. Máma si ho hned najde,“ vysvětlují mi.
Postupně hledáme další. Občas se auty přesuneme na vzdálenější místo. Nacházíme i úplně čerstvě narozená dvojčátka. Na ta myslivec nepotřebuje ani podběrák. Opatrně je přemístí do přepravky. Jsou tak maličká, a kdybychom tam nebyli, naprosto jasně odsouzená k smrti. Sekací stroj by je rozmašíroval na kaši.
Ne všechna srnčata se nám ale podařilo odchytit. Ta větší utekla. „Vrátíme se sem těsně před sečením a pokusíme se je vyhnat. Ona se totiž většinou zase vrací na louku,“ říkají zkušení myslivci.
Zmar nad zmar
Po nějaké době jsme i s dronařem zamířili na další místo. A přišli jsme k čerstvě posečené louce. Vidím, jak se po sobě myslivci dívají.
„Tady se kosilo a bohužel nám to nikdo nenahlásil. Vidím tam srnu, jak kouká na louku. Je jasné, že hledá srnče. A je taky bohužel jasné, že to kosení nepřežilo. Pokud bychom našli nějaké zbytky, důkazy, tak je nafotíme a vše nahlásíme. Majitel by dostal pokutu,“ vysvětlil šéf tamních myslivců David Pyszko.
Na dotaz, jestli je takových lidí více, odpověděl: „Naštěstí čím dál méně. Občas ještě slyším názory, že to nevadí, když sekačka srnčata zabije, že je jich dost. Je to nepochopitelné. Stačí, když nám jenom nahlásí, kdy chtějí sekat. A my přijedeme, louku prohlédáme. Jak jednoduché.“ Myslivec také prozrazuje, že se najdou i majitelé luk, kteří dobrovolníkům připraví i občerstvení a poděkují jim.
Úžasňáci v akci
V době sečení jsou myslivci i dobrovolníci v terénu pořád. Prohledají i několik luk za den. „Třeba včera jsem byl celý den na nohou, vrátil jsem se domů, uvařil si čaj, pustil televizi a opět mi zavolali, že za hodinu sečou. Takže jsem zase vstal, svolal lidi a jel. Je to náročné,“ popisuje.
Dobrovolnice přitakává. „Je to náročné, ale návykové. Pomáhat jsem začala loni a letos pokračuju. Kolik už jsem prošla luk, nevím, nějak to nepočítám. Ale stojí to za to,“ usmívá se.
S ostatními se shodne v jednom: jakmile jednou uchopíte srnčátko, zachráníte mu život, už nemůžete jinak. Změní vám to život.
Bez dronu by to nešlo
Velice důležitým hrdinou celého příběhu je dron. Bez něj by srnčata v trávě nikdo nenašel, ani psi, protože malá srnčata ještě nemají pachovou stopu. Dronařů je sice čím dál více, ale stále to nestačí. „Musíme se smířit s tím, že se nám všechna srnčata zachránit nepodaří. Drony nám ale dávají naději, že pomůžeme co možná nejvíce to jde,“ doplnila dobrovolnice.
