„Městská policie sídlila v rodinném domku u železniční trati. Zazvonil zvonek a já jsem šel otevřít. Stál tam chlap v dlouhém šedém plášti, na hlavě velký klobouk, pod nosem knír a v ruce kufřík. Ptal jsem se ho, co si přeje. On mi odvětil, že jde dovnitř. Jak dovnitř, reagoval jsem. A on odvětil: Já jsem nový ředitel,“ popsal nástup Josefa Kuźmy do funkce ředitele třinecké městské policie jeho nynější zástupce Robert Sikora.
Od této příhody uplyne 28. února letošního roku 27 let a tři měsíce. Bude to den, kdy Josef Kuźma odejde užívat si důchodu. Jak na roky ve vedení strážníků vzpomíná, prozradil v následujícím rozhovoru.
Váš příchod mezi strážníky již známe. Vzpomenete si podrobněji na svůj první den ve funkci ředitele Městské policie Třinec?
Vybaví se mi hrůzostrašný pohled na dispečink městské policie. Myslel jsem, že omdlím, když jsem tam uviděl postel. Dále tam byla nějaká paní v civilu, která na mou otázku, co tady dělá ta postel, odpověděla: „Na co je tak asi postel?“ Nechtěl jsem tomu věřit. Říkal jsem si, kam jsem to jen vlezl!
Mě nezajímala moje kancelář, ale dispečink, protože jako policista jsem věděl, že tohle místo je mozkem fungování nejen policistů, ale i strážníků. Čekal jsem, že mi otevře strážník, a místo něj jsem musel skousnout něco úplně jiného. Bývalí kolegové od policie se divili, kam chci nastoupit, odrazovali mě. Ale když už jsem sem přišel, musel jsem se dát do práce.
Do čeho jste se nejprve pustil?
Hned první dny zmíněná postel vyletěla ze služebny jako špinavé prádlo a já začal dispečinkem, který jsem postupně přizpůsoboval svým představám.
Jak vzpomínáte na tehdejší základnu strážníků v rodinném domku ve starém Třinci?
Vzpomínky jsou fantastické, bylo nám tam dobře. Ač jsem některé změny musel udělat. V té době byla místo nynější odstavné plochy pro auta vybudována opičí dráha pro výcvik strážníků. Tu jsem zrušil ihned. Strážníci v té době měli dobrou fyzičku a makali na sobě. Schvaloval jsem posilování a cvičení, ale nemuseli ze sebe přece dělat paragány. To by se mi mohli i zranit, a ke všemu v pracovní době. Byly to bezpečnostní důvody.
Základna se i přestavovala a rekonstruovala. V té době jsme jako vedení sídlili na hoteláku a mužstvo na radnici.
V roce 2016 jste se stěhovali do nového integrovaného výjezdového centra – chtělo se vám?
Mě osobně moc ne. Říká se, že na lepší si člověk rychle zvyká, ale stísněné prostory staré základny vyhovovaly v tom, že jsme byli více pohromadě. Ale vývoj jde dopředu, tak to člověk musí brát. Nyní mohu říct, že jsem si přivykl. Obrovskou výhodou je, že jsme s hasiči a republikovými policisty pod jednou střechou. Blízký kontakt je při řešení některých věcí důležitý a hlavně efektivnější.
Příkladem spolupráce s policií je dopadení muže, který se několik let nazpátek obnažoval v lesoparku. Byla to blesková akce, kdy jsme z jednoho místa s kolegou z policie koordinovali každý své lidi, a výsledkem bylo jeho zadržení.
Na co jste nejvíce pyšný, co se vám povedlo?
Vždy jsem byl neskutečně hrdý, když se mi podařilo cokoliv prosadit ke zlepšení podmínek mých strážníků. Jsem i rád, že jsem se nezměnil ve svých zásadách a městská policie pracuje v maximální možné míře pro zdejší občany. Poděkování lidí, kterým jsme dokázali pomoci, vždy velmi zahřálo a dodalo dalších sil.
Mám i několik osobních ocenění – například od policejního prezidenta za spolupráci našich strážníků s Policií ČR. Mám radost, že jsem ve své funkci zažil čtyři starosty včetně stávající primátorky, se kterou jsme toho museli asi nejvíce zvládnout. Se všemi jsem dokázal nějakým způsobem vyjít, což v jiných městech není žádným pravidlem.
Určitě zmíním ještě jednu věc – za celou dobu mého ředitelování nebyla žádná ze stížností na městkou policii vyhodnocena jako oprávněná, na což jsem hrdý. Za tím vším ale stála nekonečná práce s mužstvem, aby se chlapi chovali, jak mají, dodržovali legislativu, byli ustrojeni, uměli jednat s lidmi a další věci.
Máte v zásobě nějaké veselé případy?
Je to již starší příhoda, kdy ještě u autobusového stanoviště nebyly květináče, které nyní brání vjezdu ze Staroměstské a Havlíčkovy ulice. Řidič autobusu se tehdy v jednosměrné ulici řítil v protisměru na stanoviště právě do míst, kde v současné době stojí květináče. Jeden strážník vše viděl a utíkal za autobusem. Když dobíhal, řidič otevřel dveře, někteří lidé vystoupili, jiní zůstali uvnitř a šofér pelášil do přepravní budovy. Strážník za ním, chytil ho, ale řidič se mu vytrhl a utíkal dále. Důvod byl nakonec velice úsměvný – řidič měl řidčeji ve střevech a nutně potřeboval na WC. Na otázku, proč to strážníkovi neřekl, odpověděl: „Styděl jsem se.“
Co máte v plánu na důchod?
Tuto otázku jsem v poslední době dostal nesčetněkrát. Co budu dělat v současné době, ještě nevím, i když nějaké představy samozřejmě mám, ale co vím naprosto přesně, je to, co nebudu „muset“ dělat. Slovo „muset“ mě bolí už od 15 let. Tehdy jsem musel být v 6 ráno na bazéně v Třinci, a přitom jsem bydlel v Lomné. Venku bylo minus 18 stupňů, já musel na vlak a k tomu se těšit, že budu plavat v bazénu. Přitom mám vodu rád, miluji ji. Zde šlo ale o to, že jsem zkrátka musel.
Ale zpět k důchodu. Určitě budu chtít být pohybově aktivní – jízda na kole, procházky po lese, zkrátka udržovat se ve fyzické a psychické kondici. A k tomu mám manželku s jejími plány, co by bylo třeba udělat, malého vnoučka, a pokud vše dobře dopadne, v létě bude další, takže se nudit určitě nebudu.
Celý rozhovor jsme přinesli v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
