Třinecký hutník do muzea zavítal 8. února a zastihl dvojici při plné práci. „Zrovna upravujeme a natahujeme osnovu na tkalcovský stav. Osnova jsou nitě, které se vedou z osnovního válce a pak se převíjí protažením přes nitěnky zavěšené na listu na druhý válec – zbožový. Na něj se navíjí hotové plátno,“ řekl Václav Michalička. Dodal, že natahují lněnou osnovu, takže i hotové plátno bude lněné.
Než bude stroj opět funkční, musí dvojice natáhnout 317 nití. Systém navíjení na osnovní válec je ale poměrně složitý. „Osnova se připravuje na snovadlo, což jsou kolíky, na které se vše naměří, a pak převine na válec. To je nejsložitější práce, připravit osnovník. Když špatně navinete, nedá se tkát. Nitě se kříží, povolují a tkaní jde špatně,“ vysvětlil Michalička. S trochou nadsázky lze říci, že nejsložitější při výrobě plátna je příprava, tkaní je to nejjednodušší. „Ale taky si musíte dávat pozor, ať vše dobře utáhnete a podobně,“ zdůraznil Michalička.
Malý tkalcovský stav získalo Muzeum Těšínska někdy v 80. letech minulého století. „Ovšem není nijak datován, nevíme, odkud je, nemá příběh. Přišel v rozloženém stavu, ale třeba časem vyplyne na povrch příběh z jeho minulosti,“ řekla etnografka Muzea Těšínska Lucie Kaminská. Na stavu lze utkat jednoduché venkovské plátno, které bude mít šířku 60 až 70 centimetrů. „Z toho tenkrát šili oblečení. Střih byl přizpůsobený velikosti plátna. Tehdy byli lidé menší, dnešní dospělý člověk by se do jejich oblečení vlezl jen těžko,“ doplnil Michalička, podle kterého je stav v Českém Těšíně z konce 19. století.
„To už bylo po tkalcovském boomu. Stavy, které dříve bývaly větší, když pláteníci dělávali ve velkém, se předělávaly a zjednodušovaly na tkaní koberců nebo jen pro domácí potřebu. Lidé sice plátno nekupovali, ale zároveň už ani nedělali pro výdělek. Tyto drobnější stavy jim stačily,“ pokračoval Michalička.
Jak v muzeu zaznělo, tkalcovské stavy napříč republikou si byly hodně podobné. Z drobností však mohou lidé poznat, z jaké oblasti pochází. Výrobců tkalcovských stavů nebylo hodně, ale podstata jejich výroby byla stejná.
„Drobné stavy se užívaly například v našem regionu. V Krkonoších, kde tkali ve velkém, měly stavy více rámů a listů. Tím se daly dělat složitější konstrukce a vzory,“ nastínil Michalička. Některé z velkých tkalcovských stavů byly zapuštěny i do zdi, aby měly pevnější konstrukci.
Na starých fotografiích vystavených v muzeu je vidět, jak některé stavy zabíraly místo v celých domech. „Kdo pracoval na výdělek, tkal celoročně a zemědělství měl jako přivýdělek. Když začala tovární výroba, tkalcovství začala být práce na zimu. Už jen jako přivýdělek,“ vysvětlil Michalička, který má za hlavní pracovní náplň zkoumat staré technologie výroby, zachovávat je a předávat dále. To je jeho specializace.
„Po zprovoznění našeho malého stavu budeme chtít dělat i ukázky tkaní pro veřejnost. Máme už jeden menší, přenosný tkalcovský stav, který jsme dostali od Lékařské fakulty Ostravské univerzity, kde se používal na výuku fyzioterapie. Kolegyně ho zprovoznily a jsou schopny na něm tkát. Ovšem velký stav, na kterém se pracuje, bude pro návštěvníky jistě zajímavý,“ předeslala Kaminská s tím, že jedním z center textilní výroby na Těšínsku bylo okolí Jablunkova. Na počátku 19. století se z celkového počtu 1 600 obyvatel živilo tkalcovstvím 600 osob.
