Obchody zely prázdnotou nebo šedivým zbožím, které nelákalo ani obaly, ani designem či atraktivností. Všichni spíš pořád něco sháněli. Někdy to byl rajský protlak, jindy česnek, kroužky na záclony nebo toaletní papír. Reklama, která by nutila lidi v Československu nakupovat, se zdála zbytečná, přesto existovala. Pan Vajíčko vstupoval do domácností den co den.

Dnešním dětem připadá tehdejší doba neuvěřitelná. Například žáci Základní školy Slezská Třinec, kteří se minulý týden přišli na výstavu podívat, pana Vajíčka neznali. Děti na dotaz, zda se jim reklamy v televizi líbí, odpovídaly váhavě: „Ani ne, jen občas nějaká. Třeba ta na kofolu před Vánoci nebo antibiotika.“ Jiné tvrdily, že se na reklamy nedívají vůbec, protože je prostě nebaví. Pan Vajíčko jim byl ale sympatický na první pohled.

Se zaujetím poslouchaly vyprávění průvodkyně třeba o tom, že šišatý nemluva odděloval v Československé televizi reklamy od ostatních pořadů a také jednotlivé reklamy od sebe.

„Vajíčko s buřinkou se na obrazovkách začalo objevovat v roce 1967. Jeho otcem byl grafik a animátor Eduard Hofman. Nemluvné postavičce se nejprve říkalo Pumprlík, diváci jí přezdívali také Panáček, Šiška, Panďulák nebo Tipálek. Teprve počátkem sedmdesátých let se vžilo jméno pan Vajíčko. Na svá vystoupení měla postavička pouhé dvě vteřiny, což je nejkratší možná doba k provedení jedné výrazné akce,“ upozornila průvodkyně muzea.

Eduard Hofman připravil prvních 250 gagů, další pak vymýšleli zaměstnanci a externí spolupracovníci reklamního oddělení Československé televize. Vystoupení pana Vajíčka vymýšleli nejen zaměstnanci reklamního oddělení televize, ale i diváci, které k zasílání nápadů vyzval už na podzim roku 1967 přímo z obrazovky dramaturg Martin Skyba. V dalších stovkách znělek účinkovala Panenka neboli paní Vajíčková, která od května 1970 uváděla reklamní vysílání na druhém programu a brzy se také těšila velké popularitě.

„Televizní reklamy pan Vajíčko uváděl přes dvě desítky let, a ačkoli po revoluci v roce 1989 zmizel z obrazovek, nevymizel z paměti tehdejších televizních diváků. Víc se návštěvníci dozvědí v muzeu, kde jim panelová výstava vykouzlí úsměv na tváři,“ je přesvědčena vedoucí muzea Eva Zamarská.