Ač už aktivní komunální politiku pověsil na hřebík, dění v Písečné sleduje. A při kulatém výročí Písečné si našel čas i na rozhovor pro Třinecký hutník.
V Písečné žijete celý život?
Já jsem se přistěhoval v roce 1989 jako 25letý z Návsí. Do Písečné jsem se přiženil. Bydlel jsem tady asi pět let, než jsem pochopil, jak to v obci chodí. Když jsem zašel na pivo, lidé se bavili, jak se některé obce oddělily od Jablunkova – od Bukovce až po Hrádek. Diskutovali, a to bylo vše. K žádnému konkrétnímu kroku nedošlo.
Kdy u vás nastal zlom, že jste se rozhodl jít za odtržením Písečné?
V 1996 jsem začal sám zjišťovat, že pod Jablunkovem to není ono – jednalo se o jeho periférii. Když například byly před volbami peníze, šly do centra města. To je logické, žije tam největší voličská základna, ale v okrajových částech šly peníze po celou dobu jen na základní provoz, což byl případ Písečné. A to mi vadilo.
Jaké byly vaše další kroky?
Začal jsem chodívat na jednání zastupitelů Jablunkova, abych zjistil, jak to tam chodí, co se ve městě děje. V letech 1998 a 1999 ve mně dozrála myšlenka oddělení Písečné a začal jsem ji představovat občanům. Se svými blízkými jsem svolával sousedy například k hasičské zbojnici, kulturnímu domu. Zde jsem jim představil myšlenku odtržení. Musím říct, že jejich reakce byly vesměs pozitivní.
To vás muselo těšit…
To ano, ale zajímavostí je, že se chtěli osamostatnit i ti, kteří v obci nebydleli. Důvodem je, že lidé přesně nevěděli, kde Písečná končí a začíná, její katastrální hranice jsou hodně „klikaté“. Tím si alespoň ujasnili, kde vlastně bydlí. Mám na mysli třeba lokalitu Žihla, nebo na konečné autobusu. Lidem jsem radil, ať si přesně zjistí, kde bydlí. Ať nežádají o odtržení, když katastrálně žijí v Jablunkově.
Lidi v Písečné jste obešli a seznámili s plánovanými kroky. Co následovalo poté?
V roce 1999 jsme ustavili přípravny výbor. Pak jsme se pustili do sbírání podpisů pod petici pro osamostatnění. Chodili jsme po domech a získávali podpisy, aby na základě petice mohlo být vyhlášeno referendum.
Tlačil nás čas, protože od roku 2001 se mohly osamostatňovat obce s počtem obyvatel vyšším než jeden tisíc a v té době měla Písečná necelých 800 obyvatel. Tím, že jsme vše rozjeli ještě před tímto datem, nebyl menší počet obyvatel překážkou. To byl rok 1999, referendum bylo na začátku června 2000. Pro odtržení se tehdy vyslovilo 67 procent oprávněných obyvatel. K osamostatnění došlo k 1. lednu 2001.
Přepokládám, že jste se již předem chystali na případný život po odtržení…
Již při přípravě referenda jsme řešili, co bude potom. Například jsem zjišťoval, kolik peněz na občana obec bude od státu mít a podobně. Rovněž výše rozpočtu mě zajímala. Na tyto otázky jsem ale chtěl znát odpovědi ještě před referendem, abych byl schopen odpovědět lidem, když se mě na toto téma zeptali.
Popište obec na začátku samostatné éry…
Písečná měla tři obecní budovy – kulturní dům, hasičskou zbrojnici a školu. Nikdy nebyla samostatnou obcí, proto jsme ani historicky neměli nějaké sídlo obecního úřadu, což jsme museli řešit. Nakonec jsem se rozhodl pro jednu místnost základní školy, kde poté obecní úřad sídlil ještě dlouhé roky. Vlastně do nedávna, kdy po krátké epizodě v dřevěnce, kde našel místo při rekonstrukci školy, se přestěhoval do nové budovy. Ve škole jsme měli k dispozici malinký prostor, ve kterém seděly i obě úřednice. Bylo to těsné, ale fungovalo to.
Po osamostatnění Písečné se poměrně dlouho čekalo na první komunální volby v obci?
K 1. lednu 2001 byl tehdejší zákon ke komunálním volbám již neplatný a nový ještě nebyl schválený. Prostě jeden byl zrušen a náhradní ještě nebyl přijatý. Jak jsem se dozvěděl, v Poslanecké sněmovně ho schválili, ale neprošel Senátem. Podmínkou bylo, že zákon musí ve stejném znění projít sněmovnou i Senátem. To se podařilo až v listopadu 2001, volby pak u nás byly v dubnu 2002.
Když nemohly být volby, nemohlo být ani zastupitelstvo, starosta…
Já jsem byl jmenován na Okresním úřadu ve Frýdku-Místku správcem obce, což bylo v lednu 2001. Obec jsem sám provozoval. Normálně by tuto funkci zastával pracovník okresního úřadu, ale nikomu se zde asi nechtělo, tak mě oslovili jako největšího aktivistu osamostatnění, ať se toho ujmu. Stal jsem se na částečný úvazek zaměstnancem okresního úřadu a spravoval Písečnou.
Co bylo vaší pracovní náplní?
Můj pracovní úvazek byl tři hodiny denně a pravomoci jsem měl omezené. Musel jsem se starat o nezbytně nutné věci – oprava silnic, zimní údržba, dále údržba a provoz obecních budov, svoz odpadu a podobně. Nemohl jsem schvalovat územní plán, nebo investiční akce. Vše jsem dělal při zaměstnání. Historicky prvním sídlem obce byl můj dům, propisku a další věci jsem si kupoval a nechával proplácet v Jablunkově na městském úřadě. Prvně mi ale vše museli schválit, poté až proplatili.
Musel jsem si koupit i mobil, protože doma jsem neměl pevnou linku a mobilní telefony v té době začínaly. To jsem rovněž řešil v Jablunkově na úřadě.
Během té doby jsem zároveň k obrazu svému začal předělávat místnost ve škole pro potřeby pozdější základny obecního úřadu. Jak bylo hotovo, přepsal jsem sídlo úřadu na školu. V březnu 2001 jsem přijal dvě úřednice pro potřeby obce, které pracovaly v omezeném režimu. Začínali jsme od nuly – museli jsme vytvořit hlavičkový dopis a tak dále, a hlavně jsme zjišťovali, jak co dělat.
Jako správce jsem pořádal veřejné schůze, abych s lidmi projednal některé věci, než budou zvoleni zastupitelé. Chtěl jsem, ať lidé jsou v obraze, chtěl jsem znát jejich názory. Občané na setkání chodili, byli zvědaví, bylo to nové.
Ač jste byl správcem, určitě jste se v Písečné připravovali na první komunální volby?
Věděli jsme, že budeme volit sedmičlenné zastupitelstvo, což je dáno počtem obyvatel. Prvně jsme počítali, že volby u nás budou už na jaře 2001, ale nakonec se volilo až v dubnu 2002. Rok a čtyři měsíce jsem byl správcem, než volební zákon umožnil volby v naší obci. Mé správcování skončilo při prvním zasedání zvoleného zastupitelstva obce.
Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání Třineckého hutníku.
