Příběh sv. Martina nabízí dvě verze

Svátek svatého Martina slavíme 11. listopadu. Byl jedním z významných křesťanských světců a narodil se ve 4. století v maďarském městě Szombathely. Od jeho narození až po úmrtí se táhnou dvě základní příběhové linie – vojenská a duchovní.

Etnografka Muzea Těšínska Lucie Kaminská. Foto: tm

Rodinou byl donucen k tomu, aby se stal vojákem. Ale on tomu nebyl příliš nakloněn, protože směřoval spíše k duchovní dráze. „Nicméně vojákem se nakonec stal a zde začíná legenda. Sv. Martin potkal před branami města žebráka. Protože neměl nic, co by mu věnoval, rozsekl svůj plášť na polovinu a půlku daroval žebrákovi,“ řekla etnografka Muzea Těšínska Lucie Kaminská.

Od této pomoci bližnímu se odvíjí jeho další duchovní život. Díky svému plášti je svatý Martin patronem všech, kteří se zabývají obuvnictvím, kožešnictvím, soukenictvím, tedy všech, kteří vyráběli svrchní oděvy. A jako voják se stal patronem jezdců, vojáků, kovářů a kněží. „On sám byl prohlášen za svatého díky svému příkladnému životu. Byl pokřtěn a věnoval se kristianizační činnosti. Posléze přišel požadavek, aby přijal biskupské místo. To ale Martin pro svou skromnost odmítal.“

Legendární husa
„A v tomto momentu se do příběhu dostává martinská husa,“ pokračovala etnografka. Jedna z legend vypráví, že aby nemusel místo biskupa přijmout, schovával se nějakou dobu v husinci, ale husy ho měly prozradit svým kejháním. Další legenda říká, že husy ho rušily při jeho kázáních, a proto je Martin ztrestal, a každý rok za to pykají na pekáči.

„Kterou verzi si člověk vybere, záleží jen na něm. Každopádně svatý Martin bývá vždy znázorňován na koni, s mečem a pláštěm. To jsou jeho atributy,“ usmála se Kaminská.

Když se přeneseme v historii na začátek listopadu v našem prostředí, jednalo se o přelomové období v běhu roku. „Končil zemědělský rok a lidé připravovali hody a posvícení. Konaly se již od dávné minulosti. Znamenaly poděkování za úrodu a zároveň se blížil adventní čas. Husa, kterou si lidé pekli a pečou doposud, byla často posledním významným jídlem před čtyřtýdenním postním adventním obdobím,“ nastínila etnografka s tím, že 11. listopadu rovněž končívala čeleď ve službě, odváděly se daně, a to i v podobě naturálií. „Z historických pramenů víme, že se dávky vrchnosti a šlechtě odváděly také v drůbeži,“ dodala.

Koštování vína
Ze starých církevních kritik je zřejmé, že martinský svátek se slavil již v době raného středověku. Pojídala se drůbež a podobné pokrmy, pilo se víno a lidé se oddávali veselí. „K předělu hospodářského roku patří i koštování prvních vín v moravských a českých vinařských oblastech. Těmto mladým vínům se tedy často říká svatomartinská. To vše se v současnosti pojí k tomuto svátku,“ doplnila Kaminská.

Nelze zapomenout na historické obchůzky na svatého Martina, kdy chudí, děti, kostelníci a nižší církevní úředníci chodívali po koledě, aby si přilepšili před nastávající zimou. Ke svátku se váží i pranostiky. „Ta nejznámější mluví o Martinovi na bílém koni. Může připomínat, že byl vojákem a jezdíval na koni. Ale spíše se pojí se změnou počasí a se sněhem. Dále se říká, že na svatého Martina zpívá husa nejpěkněji a na svatého Martina kouřívá se z komína. Což je znovu odkaz na přicházející zimní počasí,“ uzavřela etnografka Muzea Těšínska.

Další zprávy z regionu