Ač je už 20 let vdovou, pořád je plná svérázného humoru, ale nohy už začínají bolet. Třineckému hutníku poskytla rozhovor.
Jak dlouho na Přelači žijete?
Pocházím ze Slovenska asi 10 kilometrů odsud. Šla jsem tenkrát na zábavu, abych si našla chlapa, a za tři měsíce jsme se brali (smích). Od roku 1963 jsem tady.
Vzpomenete na své dětství?
Doma jsem musela pracovat, měli jsme hospodářství, ale krávy mě nikdy nezajímaly. Ovšem do 15 roků nebylo vyhnutí. Byla jsem doma a poslouchala. Pak jsem šla na Bruntálsko a dělala v lese.
Po svatbě jste se stěhovala do Horní Lomné…
Rodiče manžela nám tu nechali pole a staré stavení, něco jako stodolu. Byly tam malé místnosti. Jak říkala jedna sousedka, tady lehneš a nohou okno vybiješ. Museli jsme se starat, protože manžel nechtěl jít na byt, ale zůstat tady. Tak jsme začali budovat nové bydlení. Manžel jezdíval do práce do železáren. Aby se tam dostal, musel nejdříve sejít z hor do dědiny na autobus.
Já jsem veškerý čas trávila tady. Peníze, co manžel vydělal, šly na chalupu a na děti. Prodávali jsme i dobytek a podobně. Doma jsme dělávali máslo, tvaroh a další věci. Ale nic ve velkém. Akorát ať je nemusíme kupovat a nosit nahoru do kopce.
To se nákup musel pronést?
Jejda. Vše jsem si naskládala do lochtuše, hodila na záda a do hor jsem šla jako nějaká žebračka. Vždyť i vodu jsme si nosívali sto metrů ze studny a na teplou si museli zatopit. S teplou vodou to mám ale stejné doposud.
Vy jste do práce nechodila?
Nechodila. Jak jsem neměla ráda hospodářství, tak jsem se mu nakonec nevyhnula. Chovali jsme krávy, prasátko, slepice na vajíčka. K tomu pole. Chtěli jsme mít v domě co nejvíce živobytí, protože obchod byl až na Salajce, což bylo asi pět kilometrů.
Jaké zde bývaly zimy?
Vzpomínám si, jak jednou sjel sníh ze střechy, já otevřela dveře a doslova mě zavalil. Dveřmi jsem ven nemohla, tak jsem použila okno. Tam též bylo nafoukaného sněhu a já skončila v něm. Ovšem jiná možnost nebyla.
Nejhorší bývalo v zimě jít do obchodu a děti do školy. Prošlapal se chodník, který byl do rána zasypaný. Stalo se, že někdy počasí nedovolilo a děti zůstaly místo školy doma.
Letos poprvé půjdu na zimu pryč k jedné z dcer. Jinak jsem bývala vždy tady.
V zimě musí být složité se zde dostat…
To víte, že ano. Před dvěma roky jsem byla ve špitále na operaci. Letěla jsem vrtulníkem, protože sanitka zde ve sněhu nemohla dojet. Tam bylo dobře, ani se mi domů nechtělo.
Bývala jsem zvyklá chodit všude pěšky, ale už to tak nejde ani v létě. Když přijedou dcery, vozí mě, kam potřebuju.
Kolik máte dětí?
Mám tři dcery, ale všechny chtěly odsud pryč. V horách zůstávají jen staří lidé, kteří postupně vymírají, a z baráků se stávají rekreační chaty. Už mám roky a poblíž nemám žádnou kamarádku, takže na klevety nemám kde chodit. Chodívám sice do kostela, ale tam se zase klevetit nesmí (smích).
Už jste 20 let bez manžela…
Byli jsme spolu 39 roků, ale v 65 zemřel. Asi si říkal, že už toho má dost a raději odejde. Však co s takovou babkou, jako jsem já (smích).
Na co nejraději vzpomínáte?
Na co? Vždyť tady se pořád pracovalo na poli. Oralo se s koňmi, pak přišly na řadu motyky, sadily se brambory a furt dokola. Kolikrát jsem si říkala, proč já tady šla. Kdyby můj budoucí manžel za mnou na Slovensko nechodil, tak tu nejsem. To byla osudová chyba (smích). Ale berte mě s nadhledem.
Chováte ještě nějaká zvířata?
Co odešel manžel, vše jsme zlikvidovali. Už nechovám nic. Měla jsem kočku, ale ta se ztratila. Vlastně na zahradě mám sádrového čápa.
Máte nějaké koníčky?
Jen se tak dívám do okolní přírody. Mám ráda humor a strašně ráda si vykládám s lidmi. To mi na samotě chybí. Ale jsem ráda, že tu mám jedny sousedy, ale ti chodí do práce.
Sledujete televizi?
Televizi mám, ale sleduju jen Výměnu manželek. Trošku uvažuju, že bych se tam i přihlásila, akorát bych si do toho pořadu musela od někoho půjčit manžela (smích).
