Tak o čem kniha vlastně je?
Kniha se jmenuje Já si to všechno pamatuju, což je trochu neskromné zvolání, ale to ten titul snese. Je to knížka rozhovorů, které jsme dělali s kolegou, mladým talentovaným novinářem Michalem Rozsypalem, se kterým se známe spoustu let. Byl to on, kdo mě přesvědčil, abych do toho šel. A o čem tedy je? Samozřejmě o politice, ale i o fotbale, o mém dětství, studiích, mojí rodině i o celé mé žurnalistické dráze, která vlastně začala s vypuknutím svobody, za což jsem nesmírně rád.
Novinařinu děláte třiatřicet let. Co se za tu dobu podle vás změnilo v politice?
Asi úplně všechno, a to hlavně po příchodu sociálních sítí. Ty změnily způsob, jak se spolu lidé baví, zvýšily agresivitu. Přičemž platí, že když člověka, s nímž si na sítích nadáváte, potkáte, tak to zdaleka není takové drama a zjistíte, že se spolu můžete normálně bavit. To se mi stalo nejednou. No a politici toho využívají. Mají jednoduchá hesla, se kterými si na sociálních sítích vystačí. Pochopili, že už nemusí ani tolik vysvětlovat, mluvit s námi novináři, že už jim toto prostě stačí. Myslím si, že demokracie jakožto systém, má před sebou velký úkol tuto éru prostě přežít a uhájit si své základní principy.
Nemáte pocit, že mezi politiky je poslední dobou více lží? Že mnozí vědomě neříkají pravdu s tím, že když se na to přijde, tak to prostě dementují, přejdou, jako by se nic nestalo?
Je to tak. Možná i u nás začala fungovat jedna poučka poradců Donalda Trumpa, a totiž, ´Vylejte toho na zem tolik, že lidi nebudou vědět, po čem mají skočit dřív.´ Dnešní technologie umožňují zaplavit prostor milionem věcí, z nichž část je pravda, ale ta další je úplná blbost, a část čistá lež. Než se objeví někdo, kdo se tím probere a odhalí to, je záměr dokonaný. Je to tak a skutečně nevím, co s tím. Zásahy státu v tomto nepomohou. A je to moje naivní a asi donkichotská představa, že musíme začít u svých dětí, u mladé generace, aby dokázala rozeznávat jasné lži a nepravdy a aby věděly, kam jít a kde se tu pravdu dozvědět.
Jste známý tím, že vás někteří politici tak úplně nemusejí. Byl jste někdy v situaci, že jste měl strach, že by se vám některý mohl nějak nepěkně pomstít?
To asi ne. Naštěstí to, co se stalo ve Spojených státech nebo vedle na Slovensku, se u nás neděje. Na druhou stranu je ale fakt, že je doba čím dál nervóznější, slovy klasika: ´Doba je těhotná s průserem,´ ale věřím, že k tomu u nás nedojde.
Tykáte si s politiky, nebo se vám daří zachovávat si odstup?
Daří se mi. Ale je fakt, že s některými si tykám, ale je to hlavně proto, že jsem je poznal v době, kdy ještě politiky nebyli.
Když jezdíte na besedy po České republice, stane se, že vás někde překvapí neobvyklými dotazy?
To už asi ne, přece jen to dělám dost dlouho. Co mě ale překvapí, je, že všude, kam se dostávám, vždy najdu spoustu zajímavých lidí, kteří mají upřímný zájem o to, v jaké zemi žijí a jsou ochotní i pro tu svou zem něco dělat, hledat si ověřené zdroje, spoléhat na zdravý úsudek.
Tedy třeba organizovat i takové debaty, dělat různé akce pro rozvoj ostatních. Já takovým místům říkám ostrůvky pozitivní deviace. Vím, že toto spojení poněkud zneužil a zdiskreditoval Miloš Zeman. Kamkoliv člověk přijede, vždy tam najde větší či menší skupinu lidí, která v daném místě udržuje to dobré. Tu občanskou společnost, která se stará u kulturu, a která je plná osobností. Skvělá zpráva je, že takové lidi najdete opravdu všude. A pro mě, jako pro Pražáka, který bytostně potřebuje vytáhnout nos ze své bubliny a poznávat život v regionech, je to povzbudivé.
Pamatuju si, že když jsem asi před pěti lety poprvé navštívil Třinec i s jeho dynamo-primátorkou, byl jsem úplně v šoku. Myslím samozřejmě v pozitivním slova smyslu. Od té doby se sem moc rád vracím.
