Cestovatel poskytl Třineckému hutníku následující rozhovor.

Popište, kudy vedla vaše cesta.
Pouť do jižní Skandinávie začala 2. května a cílem bylo projet všechna hlavní města. Začal jsem v Helsinkách, kde mi speditérská firma dovezla koloběžku, batoh až k letišti. Já letěl letadlem. Pobyl jsem tam dva dny a jel do Turku, Stockholmu. Pokračoval jsem dál do norského Osla, odkud jsem se vracel do Švédska, ale směrem Göteborg. Jsou to sice sousední státy, ale krajiny jižní Skandinávie jsou zcela jiné. Švédsko má jezera nebo kamenité pláně. Norsko je otevřené, nemá tolik kamení a lidé bydlí více u sebe než ve Švédsku. Z Göteborgu jsem jel trajektem do Dánska, a to do Kodaně.

Tento ostrov s hlavním městem jsem si celý objel. Chtěl jsem v každém státě najet přibližně stejně kilometrů, což bylo zhruba 350. Ve Švédsku to bylo více, protože jsem jím projížděl dvakrát. Najel jsem tam asi tisíc kilometrů. V každém hlavním městě jsem pobyl po dva dny, abych je blíže poznal. Domů jsem odlétal 14. června.

Sáhl jste si během cesty na dno?
Sáhl, a to když jsem z Västerås pokračoval na Oslo, kdy jsem sedm dní jel krajinou, kde téměř nejsou lidé a já musel zápasit sám se sebou. Potraviny jsem si obstarával různě. Obchody byly na 50 kilometrů daleko, takže jsem navštěvoval benzinky. Když jsem jel na nákup, u domorodce jsem si nechal batoh, věci a zajel na benzinku, podle místních možností koupil potraviny na další dny a pak pokračoval zpět.

Je to tam samé kamení. Nejsou tam ani turistické značky – pouze jedná horská silnice. Další cesta je hodně vzdálená a jiná možnost projetí není. Tam jsem si sáhl na dno. Bylo uměním sehnat si i vodu. Dobrým znamením bylo, když jsem u odpadkového koše u cesty viděl poštovní schránku. Bylo tak pravděpodobné, že poblíž naleznu člověka, který mi dá vodu. Před Oslem jsem se již vrátil do civilizace a všechno bylo v pohodě.

Kdybych chtěl najet více kilometrů, tak bych do Osla jel po hezké silnici, ne po kamenité stezce. Je to komunikace pro všechny, jiná tím místem nevede. Například 10 kilometrů je jemný štěrk, pak kamení, které je uválcováno. Zaleží, jaké jsou v daném místě podmínky.

Zažil jste krizové okamžiky?
Přiznám se, že ne. Díky tomu, že jsem před touto poutí ujel nějakých 950 kilometrů v zimě a po loňské cestě přes jeden tisíc kilometrů v Německu, jsem byl poměrně dobře připravený.

Problémem ale bylo najít ve Švédsku prostor na postavení stanu. Krajina je úplně jiná, kamen vedle kamene a vše zarostlé mechem. Člověk musel být stále ve střehu. Večer jsem vždy hledal místo ke stanování kolem cesty, vedle které byl vykosený metrový pruh trávy. Když jsem našel odbočku do lesa, bylo vyhráno, ale někdy jsem jel i šest kilometrů, než jsem našel vhodné místo. Jaká byla moje radost, když jsem po sedmi takových nocích spal tu osmou u Čechů doma a nemusel jsem hledat místo na stavění stanu.

Prozraďte některé statistiky z cesty.
Ujel jsem 2 100 kilometrů, což je denní průměr více než 60 kilometrů. Čtyřikrát jsem ujel více než 70 kilometrů a jednou přes 80 kilometrů, což byl můj rekord. Já nelovím kilometry. Ale tenkrát jsem měl možnost přespat u českých lidí, a proto jsem ujel 82 kilometrů. Naopak nejkratší etapu jsem jel ve Finsku z Helsinek, kdy jsem ujel 37 kilometrů.

Převýšení tam je nízké, 320 metrů nad mořem byl největší kopec. Jinak bylo vše v rovině s mořem.

Stan jsem stavěl a skládal 26krát, což je v 70 letech při klečení pěkná rozcvička, 16krát jsem spal u Čechoslováků. Oni se takto označují, protože hodně rodin je smíšených.

V batozích jsem vezl 25 kilogramů plus dva litry vody a jídlo, což je nějakých 30 kilo. Koloběžka měla 9 kilogramů a já 90. Takže jsem převážel asi 130 kilogramů.

Máte již plán další cesty?
To se uvidí, nyní nic neplánuji. Ale po Čechách bych chtěl objet všechna krajská města plus Prahu. Ještě s jedním kamarádem.

Celý rozhovor přinášíme v aktuálním vydání Třineckého hutníku.