Jak byste představila nový snímek Slovo, se kterým jste dorazila do Třince?
Nechtěla bych tady a teď zabíhat do žádných detailností, a to ani co se týče filmu, ani co se týče mé role. Nechci totiž lidem předkládat v uvozovkách návod k použití. Moc bych si přála, aby lidé po zhlédnutí filmu měli potřebu o něm mluvit. Je mi úplně jedno, jak ty postavy a film přečtou, důležitější pro mě je, abych v nich vzbudila nějakou emoci. Nejhorší by bylo, kdyby vyšli z kina a na dotaz, jak se jim to líbilo, odvětili, že už ani neví.

Pro koho si myslíte, že je film určen?
Podle mne mimo jiné těm, kteří právě řeší ve svém životě něco těžkého a říkají si, že to nezvládnou. Právě je chci pozvat na tento film, protože má v sobě velkou naději. Hlavní postavy existují, skutečně žily. Byli to babička a dědeček režisérky a scénáristky Beaty Parkanové. Když se člověk na ně podívá, pravděpodobně si řekne, že když to oni dva zvládli, zvládne to i on sám. Je to podle mne velmi motivační snímek.

Děj se odehrává v době totality kolem roku 1968. Je pro něj důležité toto načasování?
Myslím si, že ten příběh by se mohl odehrát vlastně v jakoukoliv dobu, a to, že se odehrává v době totality, je okrajové. Na druhou stranu, nátlak na lidi a tlačení je do věcí, které jsou jim nepříjemné, bylo extrémní a příznačné právě pro tuto dobu.

V době socializmu jste sice byla dítě, ale určitě jste spoustu věcí už vnímala. Jaké máte nejvýraznější vzpomínky?
Pro mne totalita byly hlavně strašně špinavé záchody v restauracích (směje se). Můj otec byl totiž fotbalista a později i trenér a já jsem s ním často na ty fotbaly chodila. Po zápase měli ještě posezení, které se většinou konalo v nějaké restauraci u fotbalového hřiště. Nikdy jsem si tam nechtěla nic dát, protože jsme se bála, že budu muset použít záchody, které byly většinou fakt v hrozném stavu.

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?
Jsou to hezké vzpomínky a jsem ráda, že jsem právě odsud. Prvních šest let jsme sice bydleli v Bystřici, ale pak jsem se přestěhovali do Třince. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a tím se pro mě strašně moc věcí zlomilo. Díky tomu jsem si totiž poměrně brzy uvědomila, co chci v životě dělat. Nedovedla jsem si vysvětlit proč, ale měla jsme v sobě nějaké puzení, že mě to předvádění se na jevišti baví.

Kam jste chodila do školy?
Chodila jsem na 4. základní školu do sportovní třídy. Hrála jsem basket, a byla jsem dokonce kapitánka družstva. Byla jsem taková silná holka, co zvládla kliky s tlesknutím ve vzduchu.

Neřešila jste tedy, jestli sport, nebo divadlo?
Tatínek byl sportovec a ke sportu mě vedl. Ale já jsem vždy věděla, že dramaťák je pro mě víc, i když mi basket docela šel. Ale v tom jsem měla jasno. Po základce jsem udělala přijímačky na brněnskou konzervatoř a tím jsem se z Třince úplně vytratila.

Vracíte se sem někdy?
Ano, samozřejmě. Vždy, když přijedu k sestře a mamince na prázdniny, jim říkám, abychom šly někam na výlet na hory. Je to paradox, ale ačkoliv jsem se narodila v Třinci, z hor znám jen Javorový a Čantoryji, protože tam jsme jako děti jezdily. Jinak to okolí tady moc neznám, protože už ve 14 letech jsem byla pryč. Jednu dobu jsme měli chatu na Tyře, kde to bylo fajn. A taky strašně moc ráda chodím na hřiby.

Jste převážně divadelní herečka, ale hrála jste i v seriálech s kriminální zápletkou a teď máte roli v divácky náročnějším snímku. Kde se cítíte nejlépe?
Jsem hlavně ráda, že můžu obojí. Že můžu hrát v Praze v Divadle Na zábradlí, které je malé, a nebo naopak v Národním divadle, kde je to obrovské. A pak jsem vděčná i za filmové role před kamerou, kde nemusím tak křičet. Jinak v tom herectví moc velký rozdíl není. Kriminálky jsem brala jako zpestření.

Snímek, který jste přivezla do Třince, je o slovu a o tom, jak je důležité ho umět dodržet. Jak to máte vy?
Já málokdy podávám ruku se slovy jelito, kopyto, platí to. Když už to ale řeknu, udělám vše pro to, abych to splnila. Ono se možná zdá, že když jsem herečka, hodně mluvím, ale v civilu to tak nemám a spíše mlčím a poslouchám. Slovem tedy moc neplýtvám, ale je pro mne nesmírně důležité.